Notes: Jedna dvě, zločin jde / Tři a čtyři, volby se blíží / Pět a šest, Sputnik v pěst!

Vakcíny a stříkačky

Byla jsem se venku projít se svou nejlepší přítelkyní, předlouho jsme se neviděly; mám v nynější prachbídné situaci ten luxus, že si mohu dovolit relativní sebeizolaci. Z otevřeného okna k nám dolétlo vysílání Radiožurnálu a odpolední zprávy: „Přibylo XY potvrzených případů nákazy…“ Kamarádka potřásla hlavou a hlasem jí probleskla až hmatatelná únava: „Já to nechci slyšet!“

Kdo by chtěl? Únava námi prostupuje jako cílevědomý predátor; únava a frustrace. Oscilujeme mezi vztekem a lhostejností, mezi nadějí a marností, mezi empatií a sebeponořením. Každý z těch pocitů je pochopitelný, oprávněný a vlastně i tak nějak namístě. A přesto, o to víc, jsou namístě i lidé, kteří to, únavě navzdory, slyšet chtějí. Nebo možná spíš naslouchají, neboť znovu: Kdo by chtěl? Ale naslouchají a sláva jim: bez nich jsme ztracení.

Takových lidí není málo a dovolte mi tu před nimi pomyslně smeknout. Před všemi. Protože jsme ale v Notesu, smekám před všemi svými „domácí covid“ pokrývajícími kolegy a vzhledem k dnešnímu vydání jmenovitě před Petrem Koubským. Nebudu lhát, Petrovy články jsem čítávala mnohem radši, když se v nich ještě soustředil na jiné věci než na koronavirus. Ale ráda nerovná se oceňovat, potěšení z četby nerovná se služba veřejnosti. A Petrovy covidové analýzy (nejen) pro mě takovou neocenitelnou službou veřejnosti jsou.

V článku s titulkem Nejen senioři. Jak epidemie postupuje, přibývá i v Česku úmrtí mladších lidí můžete čelit dalšímu z těchto nepříjemných, ale skutečně potřebných faktů. Jestli to uděláte, děkuji vám.

Ani pohled za hranice není snadný. Obzvlášť když vede až k nám. Vzpomínáte na tu zprávu o z Číny objednaných, k očkování nevhodných stříkačkách s pevnou jehlou? No, tak to aspoň nějaké stříkačky BYLY. Teď se ukazuje, že čínští výrobci – a Čína je spolu s Indií největším výrobcem stříkaček na světě – jsou tak zahlceni objednávkami, že některé zřejmě stihnou vyřídit až v červnu, přestože jim továrny jedou 24/7.

Jedna dobrá zpráva (i když má pochopitelně i svoji odvrácenou stranu) však přišla k ruské vakcíně Sputnik, jejíž účinnost je podle první nezávislé studie 91,6 %. Zatímco kolem Vladimira Putina Sputnik pořád záhadně krouží (očkovali ho? nevíme), není vyloučeno, že přistane v Německu. To je tváří v tvář obecnému nedostatku vakcín otevřené všem alternativám, hlásí z Berlína Pavel Polák.

Za kanálem La Manche mezitím hraje Johnsonova vláda vabank, píše pro změnu z Londýna Ivan Kytka. V Británii se očkuje ostošest, ale stín na to vrhá velmi nepříjemný spor o dodávky vakcín mezi Londýnem a EU. Palcové titulky v novinách hlásají vítězství brexitu, jenže tak jednoduché to vážně není.

Od covidu k politice

Vládní ANO premiéra Babiše ztrácí u voličů body, na záda mu dýchají spojení Piráti a Starostové – aspoň to tak vyplývá z prvního letos zveřejněného volebního modelu. Od parlamentních voleb nás dělí tři čtvrtě roku, leccos se ještě může změnit. Ale jak by to dopadlo, kdyby se volilo teď? Jak moc se ANO vzdálilo od svých někdejších stabilních 30 %? Dočtete se v článku Jana Tvrdoně.

Zatím však vláda ANO úřaduje a dvojnásobný ministr Havlíček stále bdí, tentokrát nad dostavbou Dukovan. Pospíšil si dokonce natolik, že svoji kvapnou aktivitu – a sice oznámení do médií, že se z jaderného tendru skutečně vylučuje Čína – musel vysvětlovat na včerejším zasedání vlády. Číňané si totiž brali úkorně, že se o „strategickém tématu“ dozvěděli dřív z novin než od příslušných oficiálních kanálů, a stěžovali si u ministerstva zahraničí, zjistil Lukáš Prchal.

A Lukáš přinesl také tragikomickou zprávu (s důrazem na tragi-), že pražští úředníci si přes dva roky vesele vyměňovali informace včetně důvěrných dokumentů skrze tak chabě zabezpečený kanál, až je to k pláči. To bylo tak: v roce 2018 dostaly úřady městských částí nový správní systém. Zaheslovaný, ovšem klasickým přednastaveným, tedy velmi prostým heslem. “Něco jako 1234,“ shrnuje to lakonický titulek Lukášova článku. Potíž je, že asi polovina úřadů si to heslo až do letoška nezměnila. Neuvěřitelná ledabylost! chtělo by se napsat. Jenže pravda je, že mě to vlastně už vůbec nepřekvapuje.

Bude líp! slibovalo kdysi ANO. Ale vážně někdy bude? A ostatně, BYLO líp dřív? Osobně mám to štěstí v neštěstí, že z pracovního i soukromého zájmu sleduji země, kde je v mnoha ohledech o dost mizerněji než u nás, a často to pomůže. Viz například dnešní Studio N, kde jsme si s Filipem Titlbachem povídali o vojenském převratu v Myanmaru a tak trochu i o rizicích slepé víry.

Ale chvilkový únik před realitou přijde vhod vždycky; mojí velkou oddechovou vášní jsou historické detektivky. I proto jsem byla hodně zvědavá na nový seriál ČT Zločiny Velké Prahy z éry první republiky a hned ráno otevřela recenzi Martina Svobody. Inu, nepotěšila mě. Ale zase mě rozesmála – i to se dnes počítá.

Nicméně na závěr tu pro vás přece jen mám jednu pořádnou porci naděje. Přichází ze Šumavy a krásně ji popisuje Eliška Černá: Mokřady umí zmírnit povodně i následky sucha. Na Šumavě opět zavodňují stovky hektarů půdy. A v tomto případě nemám strach napsat, že to nejlepší mám pro vás na konec. Protože co se teď počítá víc než právě naděje?

Zítra v tištěném Deníku N:

• Babiše dohání pakt Pirátů se Starosty
• Co řešili ústavní soudci v souvislosti s volebním zákonem
• Jak konspirační smyšlenky QAnon rozdělují rodiny už i v Česku
• Kreml zbrojí na TikTok i na školáky
• Komentář: S druhými je prý v rozdělené společnosti třeba mluvit. Ale jak?
• Domácí porod je reakce na přístup porodnic k ženám, říká socioložka
• Mokřady umí zmírnit povodně i následky sucha
• Komentář: S druhými je prý v rozdělené společnosti třeba mluvit. Ale jak?
• Zelenkův divadelní Beckham je studií post-pravd
• Na českém očkovacím seznamu pro Tokio je 450 lidí

5x dobrá zpráva

Na tomto místě vás obvykle my „notesáři“ upozorníme na pozoruhodné zprávy odjinud. Přidržím se toho i dnes, ale trochu jinak. Sedím doma, venku za oknem je pošmourno, uvnitř domácího i světového dění ještě pošmourněji a pohár chmur právě přetekl, takže tady je pět věcí, které by vám mohly naopak udělat alespoň letmou radost:

1) České muzikantky Dorota Barová a Andrea Konstankiewiczová aka skvostné violoncellové duo Tara Fuki slaví se svou novou deskou Motyle rekordní úspěch hned ve dvou světových hitparádách. (ČTK)

2) Počet očkovaných lidí proti koronaviru ve Spojených státech poprvé překročil počet nově potvrzených případů nákazy. (Bloomberg)

3) Kolegové její práci léta přehlíželi, snižovali ji, vrážela do jedné zdi za druhou; teď je její výzkum mRNA srdcem hned dvou vakcín, BioNTech a Moderny. Seznamte se s biochemičkou a odvážnou ženou Katalin Karikó, vděčíme jí za hodně. (Wired)

4) Skoro každý čtvrtý člověk v JAR chodí spát hladový, říkaly odhady – a to bylo ještě před pandemií. Ne všichni tomu však přihlížejí se založenýma rukama: skupina tamních šéfkuchařů spojila síly a založila iniciativu Chefs with Compassion (Soucitní šéfkuchaři). Stovky tun jídla, které by jinak skončilo v koši, dokážou proměnit v pomoc, a BBC o nich má krásnou videoreportáž.

5) Mej-siang znamená čínsky Krásná vůně, Tchien-tchien zas něco jako Víc a ještě víc. A když se řekne Mej-siang a Tchien-tchien, znamená to také dvě pandy velké, které žijí v americkém Washingtonu. Zplodily (respektive zplodili, Tchien-tchien je přece jen samec) spolu několik mláďat, ale do vážných dospěláků mají opravdu daleko. Jen se podívejte, co dělají, sotva napadne první pořádný sníh!