„Dodnes to někdy vnímám jako nespravedlnost.“ Její otec zemřel při leteckém neštěstí, matka na rakovinu
„Měla jsem problém radovat se. Jak můžu žít, když to rodičům dopřáno nebylo? Pak jsem si uvědomila, že oni a všichni mí předci se spojili ve mně. Jsem přesvědčená, že by chtěli, abych žila,“ říká Gabika Čepičanová.
Před patnácti lety se nedaleko maďarské obce Hejce zřítilo vojenské letadlo, které směřovalo z kosovské Prištiny na Slovensko a na jehož palubě byli příslušníci mírových sil KFOR. Leteckou havárii přežil pouze jeden voják, zbylých 42, včetně vašeho otce Vlastimila, zahynulo. Bylo vám tehdy jen 11 let. Co si z těch událostí pamatujete?
Jako první si vzpomenu na sníh a trojku ze zeměpisu, kterou jsem v ten den dostala. Informaci o nehodě jsme s mámou zaregistrovaly večer. Pamatuju si, že volala babička, zda jsme to viděly a co si o tom myslíme. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem věděla, že můj otec se má vrátit až v neděli a má přiletět z vojenského letiště v Kuchyni. Klidně jsem odešla do školy. Kamarádky, které věděly, že můj otec byl voják, se mě na to ptaly, ale já to nepovažovala za důležité.
Když jsem se vrátila domů, máma na mě čekala ve dveřích. Okamžitě jsem na ni spustila, že jsem dostala trojku ze zeměpisu, že mě to mrzí a známku si opravím hned další týden. Tehdy mi oznámila, že táta zemřel. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. Řekla jsem jí, že to je fakt blbý vtip. Bohužel nebyl.
Potom si už vzpomínám pouze na to, že jsem napsala zprávu kamarádkám. Na druhý den přišly k nám domů, jedly jsme palačinky. Od té chvíle si pamatuji jen útržky. Obrazy, žádné emoce. Ležela jsem na gauči a dívala se na záběry zpravodajské televize, které neříkaly nic nového, jen se opakovaly pořád dokola.
Matka vám dovolila dívat se na záběry z nehody?
Dovolila. Chtěla jsem se dívat. V tu chvíli mě jednoduše zajímalo, co se stalo. Byla jsem toho součástí. Dělo se to mně, i když jsem byla dítě.
Záběry ze státního pohřbu – 42 rakví vedle sebe ve sportovní hale – si mnozí pamatujeme dodnes. Bylo to hodně emotivní rozloučení, prožívala jej snad celá země, i ti, kterých se ztráta osobně nedotkla. Předpokládám, že pro vás to muselo být mnohem silnější, přestože jste byla ještě dítě. Mění se ta vzpomínka během let?
Když to celé takto sumarizujete, buší mi srdce. Mám pocit, že mi to zmenšuje duši. Pulzuje to ve mně. Na tom pohřbu se totiž odehrálo několik pro mě traumatických věcí. Neviním za ně nikoho, prostě se staly. Chci věřit, že všichni dělali to nejlepší, co mohli a uměli. Uvědomuji si, že v krátkém čase uspořádat a logisticky zvládnout státní pohřeb takového rozsahu, na kterém bylo přítomno 72 rodin pozůstalých, muselo být hodně náročné.
Co se stalo?
Každá z přítomných rodin měla vyhrazená místa k sezení. Bohužel, došlo tam k nedorozumění a dolů na plochu haly, kde jsem měla mít místo, jsem se nedostala. Seděla jsem sama nahoře v jedenácté řadě, kam mě máma posadila, abych byla aspoň nablízku. Vedle mě, z jedné i z druhé strany, seděli dva neznámí vojáci, kteří mě sem tam chytli za ruku.
Jak že život jde dál? Zemřela mi dcera, to se nedá popsat
Dodnes je to pro mě hodně bolestivé, nebudu nic předstírat. Ale nezlobím se. Byly doby, kdy bych se zlobila, křičela, obviňovala všechny ze selhání. Dnes už ne. Řekla jsem si – už se stalo. Je to zkušenost, nic na tom už nezměním.
Měli jsme pak i soukromý pohřeb v krematoriu. Na ten si vzpomínám minimálně. Vidím jen momenty, záblesky. Ve vzpomínkách mi zůstává jen ten velký, státní pohřeb.
Víte, kdo byli ti dva vojáci, kteří seděli vedle vás?
Dodnes to nevím. Jediný obraz, který mám před očima, je, že měli na sobě vojenské bundy, možná uniformy, nevím přesně. Vnímala jsem jen, že to byli vojáci, jinak si nepamatuji nic. Jen ten občasný stisk ruky. Kdybych se jich dnes dokázala nějak dopátrat, poděkovala bych jim za toto gesto.
Tragédie stejných osobních rozměrů, jen v jiné formě se ve vašem životě zopakovala o sedm let později, když vaše matka zemřela na rakovinu. Jakých bylo těch sedm let „jen“ s mámou?
Bylo to super, byly jsme velké parťačky. Máma obdivuhodně zvládala mou pubertu, moje nálady, ideály i energii, kdy jsem nedokázala vydržet doma. Hodně jsem ji obdivovala, byla pro mě velkou inspirací. Usilovně pracovala a vždy dělala to, čemu věřila.
Až dnes, když je mi 26 let, si uvědomuji, jak náročné to pro ni muselo být. Ztratila svoji první lásku, zůstala na výchovu dítěte sama. Já jsem vůbec netušila, jak to asi musela prožívat.
Věděla jste o tom, že je nemocná? Řekla vám to?
Ano, vzpomínám si, že mi to řekla ve chvíli, kdy jsem byla právě na odchodu na nějakou party. Sedly jsme si a ona mi řekla, že
