Deník N

Frontman kapely Rány těla: Neohlížet se na nikoho

Manchini v akci. Foto: Elina Richter
Manchini v akci. Foto: Elina Richter

Už v to asi nikdo nedoufal, nicméně na sklonku loňského roku vyšlo po dvaadvaceti letech od debutu Polyester nové album skupiny Rány těla. Svého času to byla česká odpověď na zvuk kapel jako Birthday Party, Cabaret Voltaire a podobných. Dnes se tato skupina podle slov frontmana Hanka J. Manchiniho (48) nechává inspirovat mnohem širším hudebním spektrem, třeba i devadesátkovým ravem.

Co všechno předcházelo reunionu Ran těla?

My jsme se vlastně nikdy nerozpadli, akorát jsme prostě přestali hrát. Důvodem bylo takové nějaké celkové vyšťavení. Po letech jsme se sešli na pár koncertů, tu a tam jsme někomu zahráli na svatbě nebo na narozeninách. Já jsem mezitím hrál s Moimir Papalescu & The Nihilists, po jejich rozpadu jsme se zpěvačkou La Petite Sonjou rozjeli Kill The Dandies!. A na tom, že uděláme desku, jsme se dohodli tak nějak spontánně. Když si ještě vezmu Polyester, je tam nějakých devět písniček, které zapadají do roku 1996, kdy album vyšlo. Ale my jsme už předtím nějakých deset let fungovali, akorát jsme nic oficiálního nevydali.

Nabídky jste ale měli, že ano?

Měli, ozvali se nám BMG, všechno to bylo domluvené, ale nakonec z toho sešlo.

Proč?

Přišli jsme na firmu a tam nám víceméně nadiktovali, co všechno musíme splnit, aby tu desku vydali. Seděl tam nějaký člověk s kalkulačkou a pořád si něco počítal. To bylo v době, kdy jsme třeba dokázali vyprodat Roxy, čili lidi na nás chodili. Jenže na té firmě se nás z pochopitelných důvodů báli, byly jsme tehdy docela divoká kapela, a chtěli nás nějak učesat. Takže nám nadiktovali, že polovina věcí na albu musí být zpívaná česky, texty napíše Ivan Kral, který tam taky bude hrát na kytaru a desku bude produkovat. Načež se zvedl tehdejší bubeník, o němž jsem si vždycky myslel, že mu tyhle úlitby mainstreamu tak moc vadit nebudou, procedil „na shledanou“ a odešli jsme. To jsme opravdu neměli zapotřebí.

My jsme měli vždycky svou představu, jak máme znít a jak se máme prezentovat. Začali jsme hrát už koncem osmdesátých let, kdy se dělaly přehrávky. Spousta kapel do toho šla, my ne. Nestáli jsme o žádné povolení, nechtěli jsme být pod nějakým zřizovatelem. Hltal jsem tenkrát Magorovu Zprávu o třetím českém hudebním obrození a podobné věci. Pro mě vždycky byla a je důležitá naprostá osobní tvůrčí svoboda bez tlaku z jiných stran a možná i jistá neúcta k autoritám. To se snažím tak nějak dodržovat až do současnosti. Takže pak se to obrátilo, přišla revoluce a najednou si tyto firmy začaly klást ty samé podmínky. Akorát ne ideové, ale finanční. Znovu bychom se museli někomu podřizovat.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější