Svérázný reportér líčením zvěrstev v pohraničí rozpaloval soudruhy doruda, pomsta byla drsná
Idealista, buřič, bohém, neřízená střela, provokatér. Michal Mareš byl ale především odvážný novinář, který otevřeně popisoval gangsterské poměry v poválečných Sudetech. Psát pravdu se však v té době neodpouštělo. Přibližujeme osud pozoruhodného člověka, který zemřel před padesáti lety.
První měsíce po osvobození od nacistického útlaku byly v České Kamenici jedním z nejhorších období v její historii. Obyvatele městečka vklíněného mezi České středohoří a Lužické hory terorizovali českoslovenští vojáci a samozvaní partyzáni, kteří sem přišli krátce po sobě v červnu 1945. Rabovali majetek a bezdůvodně zatýkali každého, kdo se jim znelíbil.
V místních přeplněných celách se odehrávaly hrůzné scény. Jednu dívku dozorci seřezali karabáčem tak, že se pokálela, a pak ji přinutili její výkaly sníst. Další vězeň musel svému trýzniteli lízat z rukou krev, která mu tekla z nosu po jeho úderech. Marně se oběti tyranie domáhaly spravedlnosti – Okresní národní výbor v Děčíně jejich stížnosti ignoroval.
Otřesné svědectví ze severních Čech bylo jen jedním z mnoha, která Michal Mareš čtenářům týdeníku Dnešek přinášel. Zlaté zuby vytržené kombinačkami vězňům v Ostravě. Tři ztracené vagony plné pomoci od OSN. Kůň umučený zpupným papalášem na Českolipsku. Šikanování nekomunistů ve firmě Baťa. Řádění dvacetiletého ředitele nemocnice v Mariánských Lázních, který „okrádal pacienty, fackoval nemocniční sestry, často se opíjel a pak revolverem střílel do zrcadel“.
Marešovy články se hemžily lokálními despoty, zločinci, pomatenci, ale i
