Několik archivních střípků na téma divadla kolem roku 1989. Od studie Bohumila Nekolného bychom čekali víc
„Coby historik a současně člověk dlouhodobě činný v kulturní politice se Bohumil Nekolný domnívá, že řada problémů české kultury a konkrétně divadelnictví pramení z ne zcela zvládnutého transformačního procesu na přelomu 80. a 90. let,“ uvádí slibně o knize Divadlo a společnost kolem roku 1989 vydavatel. Ve skutečnosti jde o nesourodou probírku archivních textů.
Bohumil Nekolný (1944) má pověst šedé eminence českého divadla. Už od osmdesátých let totiž patří k nečetným postavám, které se domácímu divadelnímu dění soustavně věnují především z institucionálního, organizačního a koncepčního hlediska.
Před listopadem 1989 byl Nekolný členem nejrůznějších svazů a sdružení, které se v mezích možností pokoušely rozšiřovat hranice relativně svobodné šedé zóny pozdně normalizačního divadla (především toho studiového). V demokratických poměrech několik let vedl kulturní rubriku obnovených Lidových novin, ale především se podílel na většině pokusů o prosazení nového institucionálního rámce českého divadla.
Pokud osobnost s takovouto profesní historií přijde s knihou nazvanou Divadlo a společnost kolem roku 1989, nelze nezbystřit. Přinejmenším proto, že Nekolný vidí do ledví českého divadla coby organismu jako málokdo – a je to z podstaty věci jiný pohled, než jaký mohou mít praktičtí divadelníci, teatrologové nebo historici.
Svědectví o klopotnosti bojů
Už letmé prozkoumání obsahu díla však případná přemrštěná očekávání rychle zchladí: nejedná se