Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Hezká holka s teploměrem, která se nechá plácnout po zadku.“ Vnímají nás jako za socialismu, míní sestra pumpařka

„U nás jsou sestry s vysokoškolským vzděláním vnímány často jako děvečky pro všechno. ‚Hele, nepřišla uklízečka, tak byste to tu mohla setřít, sestři,‘“ říká Martina Jurigová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„U nás jsou sestry s vysokoškolským vzděláním vnímány často jako děvečky pro všechno. ‚Hele, nepřišla uklízečka, tak byste to tu mohla setřít, sestři,‘“ říká Martina Jurigová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Explodovalo to. Vidíme dopady dlouhodobého nedostatku sester, ten kotel byl těsně před explozí minimálně pět šest let. Nedostatek se projevuje i u nás v pražské fakultní nemocnici, jak to pak musí vypadat v Náchodě nebo v Chebu?“ komentuje sérii článků Deníku N zdravotní sestra a pedagožka Martina Jurigová.

„V plné síle se mimo jiné ukázal dlouhodobý problém ve vzdělávání, financování a v otázkách prestiže povolání zdravotní sestry,“ říká pedagožka z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dlouholetá specialistka na intenzivní péči na ARO, která má za sebou pět misí s Lékaři bez hranic a nyní pracuje na Kardiochirurgické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady jako sestra pro klinickou perfuziologii.

„Jsem pumpařka, což je dost specializovaný obor. V celé republice je nás asi sto, v naší nemocnici pět. Pokud kdekoliv v nemocnici potřebuje pacient napojit na ECMO, jednu z forem mimotělního oběhu, který supluje funkci plic nebo i srdce, volají nás.“

ECMO se používá také pro covidové pacienty při těžkém zápalu plic, kdy už ani ventilátor podporu nezvládá. „Krev se prožene přes ECMO, kde se okysličí, plíce tak mají třeba týden, dva nebo i měsíc na to, aby si odpočinuly, zregenerovaly a zase byly schopné dýchat tak, jak mají. Od října nám na covidovém ARO prakticky běží neustále jedno až dvě ECMO, což je naprosto bezprecedentní situace.“

Jak vypadá současná situace u vás na Královských Vinohradech?

Vzhledem k zastavení odložitelných operací v naší nemocnici zatím kapacity stačí, na rozdíl od některých menších regionálních nemocnic. Lůžka určitě, ale taky narážíme na personální problém. Kvůli nedostatku kvalifikovaných sester jsme i za normálního provozu měli na ARO v posledních letech uzavřená dvě lůžka z deseti, teď do toho padl tenhle průšvih, který problém umocnil.

Svůdně na ministra špulily rty

Ve fakultní nemocnici ale máte výhodu, že můžete využít studenty, ne?

Samozřejmě. Díky těmto mladým lidem to zvládáme, ale je to pro ně obrovský záhul, stejně jako pro sestry, které k nám přišly z JIP. My z ARO se za ta léta už umíme vyrovnávat s tím, že se část našich pacientů bohužel domů nevrátí ani v „normálních“ dobách. Pro všechny nováčky to musí být nesmírně stresující.

Směny jsou tedy obsazené, jenže lidmi, kteří jsou sice šikovní a snaží se, ale nemají dostatek zkušeností. Když pak vedoucí směny přebírá zodpovědnost v sestavě doplněné studenty a sestrami z jiných oddělení, dobře ví, že hrozí mnohem větší chybovost. Málokdo si uvědomuje, že i když jsou co do počtu komplet, když za těmi čísly nejsou zkušení zdravotníci, kvalita jde při vší snaze a nasazení dolů.

Sestry z JIP přece s přístroji pracovat umí.

S ventilátory ano, ale ne v takové intenzitě. Navíc spousta pacientů, kteří se dostali na ARO, je velmi nestabilních, hlavně ventilačně. Tam, kde ventilátor nestačí, se pacient otáčí do pronační polohy, na břicho. Pokud to nepomůže, dává se na ECMO.

Pokud ani to nestačí, pacient se i s přístrojem opět otáčí do polohy na břiše, což kvůli všem hadičkám a hlavně jedné tlusté hadici v krku nebo v třísle, kterou protéká i pět litrů krve za minutu, vyžaduje dost velkou souhru v týmu – celková péče o takového pacienta může pro nezkušenou sestru představovat obrovský stres.

Když tuhle hadici, kterou se vrací krev zpátky do těla, vytáhnete a rychle nezareagujete, pacient ztratí za minutu pět litrů krve, což znamená vykrvácení a smrt. A to je jen jeden z možných strašáků. Zatím se nám to nestalo, ale je třeba s ním počítat.

Musíme včas a rychle reagovat na všechny výkyvy. Když jsem pracovala na ARO a zaškolovala nové sestry, rok jsem na ně brala ohled a pečlivě zvažovala, jakého pacienta jim dám na starost. Nehodila bych jim hned na hrb hodně nestabilního pacienta nebo třeba člověka s dialýzou. Učily se postupně. Teď do toho padají rovnýma nohama.

A to nemluvím o ECMO, které doposud bylo na ARO spíš výjimkou a teď se z něj už stává téměř rutina.

Kolikrát jsem od politiků a veřejných činitelů slyšela o zdravotních sestrách slova jako „naše děvčata“, „šikovný holky“, „hezké milé sestřičky“. Jak vnímáte takovou rétoriku?

Hezká holka, která přinese kafíčko, usměje se, podá teploměr a nechá se poplácat po zadku! V té rétorice setrvává vztah k sestrám z dob hlubokého socialismu.

Obecně pořád panuje velký rozpor mezi obsahem práce kvalifikované sestry a tím, co si myslí většina laiků. Znám především prostředí sester pro intenzivní péči, což je velmi náročná, specifická a kvalifikovaná práce, ale kolikrát jsem slyšela poznámku, jestli mě na to není škoda, že mám přece na víc.

Povolání zdravotní sestry je často vnímané jako podružná pomocná práce, že jsme přece od toho, abychom pacienty umyly, nakrmily, urovnaly prostěradlo a setřely podlahu, případně uvařily kafe doktorovi a možná podržely na tácku teploměr, zatímco všechna odborná rozhodnutí visí na lékaři. A to není pravda.

Setkáváte se s tím přístupem i u vás v nemocnici?

To ne. Jak na ARO, tak na kardiochirurgii, kde pracuju nyní, to naštěstí neplatí. U nás chtějí doktoři mít sestry jako partnery, ne jako asistentky. Vědí, že každá chyba v intenzivní péči může mít fatální dopady. Je komfortnější mít sestru, která ví, co dělá, protože může vychytat chyby. Víc očí víc vidí.

Patří nízká prestiž a stereotypy vůči sestrám do mixu, kvůli kterému jich je dlouhodobě málo?

Rozhodně. Pořád si dost lidí představí sestřičku jako sexy kočisu, to je náš ARO slang, s čepečkem a pěkně nacpaným výstřihem.

Nezměnilo se to přece jen už?

Obávám se, že ne příliš. Jak sexualizovaná naše profese je, jsem si naplno uvědomila, když jsem byla před několika lety na akci Sestra roku. Oceněné osobnosti v oboru opravdu hodně dokázaly.

U vchodu stály s tácy sektu hostesky ve vypasovaných sesterských uniformách v kratičkých sukýnkách s hlubokými výstřihy. Úvodní řeč měl tehdejší ministr Ludvík, který hovořil o tom, že v profesi už je i víc mužů, ale na závěr konstatoval, že taková ta „pěkná sestřička, to je pořád nejlepší“.

To už mi padala brada. Pak se četly medailonky nominovaných sester, ale u jejich úspěchů nechyběly dovětky typu: „A navíc je to velmi krásná žena.“ Moderátor si pak zase jakoby žertem povzdechl, že nominandky jsou až moc oduševnělé, na rozdíl od České Miss.

Jako zlatý hřeb vyběhly tanečnice oděné opět jako ty sexy sestřičky. Jako striptérky na rozlučce se svobodou, prosím, ale tady?! Tančily kolem ministra a svůdně špulily rty. Šla jsem do kolen. Tuhle akci pořádá vydavatel časopisu Sestra, záštitu nad ní má ministerstvo zdravotnictví a Česká asociace sester je odborným garantem! Přitom právě tyhle instituce by měly proti takovým stereotypům nejvíc brojit. Nejsme u pacientů od toho, abychom se jim líbily, ale abychom jim pomohly.

Sestra Ina

„Je načase, aby si veřejnost začala profese sestry vážit tak jako profese lékaře, abychom konečně opustili archetypy z Nemocnice na kraji města, kdy primář je bůh, pípající nehybná Ina je krásná (a na přesdržku!) a vrchní sestra nesnesitelná. Ale už je to trochu lepší, ze studijních důvodu jsem se podívala na seriál Sestřičky, kde je znát posun. Už tam není typ Ina. Ty sestry by se rády emancipovaly, ale doktoři je k tomu nechtějí pustit.“

Přitom každý, kdo ležel v nemocnici a vnímal situaci, dobře ví, kolik zodpovědnosti mají sestry, když lékař přijde jen na vizitu, možná pak večer.

Lékař se na oddělení zpravidla otočí párkrát denně, těžiště jeho práce je jinde. To sestra musí umět rozpoznat a řešit problém, případně vědět, kdy přivolat lékaře, ale zároveň ho nevolat každou chvíli.

Když jsme mluvily o té rétorice, docela mi vadí i ta generalizace: „Lékaři zachránili, děkujeme lékařům.“ Možná je to moje uražená ješitnost, ale připadá mi, že lékaři mají uznání veřejnosti, ale my jsme pro parádu.

Je načase, aby si i veřejnost uvědomila, že to tak není. Ze studií v odborných časopisech vyplývá, že sestry s většími kompetencemi jsou přínosem. Když třeba inzulin dávkuje sestra, která pacienta sleduje a ví, jestli snědl oběd, nese léčba lepší výsledky. Tam, kde je kvalifikace a vzdělání sester vyšší, je mortalita pacientů až o 30 procent nižší, píše časopis Lancet.

Na druhou stranu právě požadavky na vyšší vzdělání sester jsou dalším dílkem do mozaiky toho, proč je jich nedostatek. Kdy to začalo?

Velmi podstatný zlom nastal v roce 2004, kdy začal platit zákon, že kvalifikovaná sestra musí mít vyšší odborné nebo bakalářské vzdělání a středoškolský obor všeobecná sestra se zrušil.

Do té doby vycházelo ze středních zdravotnických škol do praxe okolo 1500 sester ročně, od této změny už jen asi třetina kvalifikovaných sester s náležitým vzděláním. Středoškolský obor se od té doby tolikrát měnil, že i já občas ztrácím přehled – zdravotnický asistent, praktická sestra. Mění se i to, co mohou v praxi dělat.

Nastala několikaletá díra, než maturantky z roku 2004 vystudovaly návazná studia, ale velká část středoškolaček ze systému postupně z různých důvodů vypadla.

Z jakých? Kam se poděly?

Je to obor s maturitou, který nějakou dobu neopravňoval ke kvalifikované práci, teď už zase ano, ale je to chaos a paskvil. Ne každá sestra má podmínky a chuť do dalšího studia, zároveň se ale nespokojí s méně kvalifikovanou a mnohem hůř placenou prací, takže odchází do jiných oborů. Sester kvalifikovaných k odborné práci tak ročně do praxe přichází okolo pěti set.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Sestra vysokoškolačka

„Vysokoškolské vzdělání z mé zkušenosti bylo na bakaláři hodně teoretické. Dodnes vzpomínám, jak jsme se učili třeba paradigma a metaparadigma ošetřovatelské profese, což byly odstavce náhodně generovaných slov. Dodnes netuším, co tím chtěli říct, a to jsem prošla státnicí z lingvistické antropologie.

Náš magisterský obor se snažíme mít hodně praktický. Máme simulační centrum, kde je velmi vytuněný model, panák, u kterého se dají nastavit vitální funkce a jejich hodnoty. Když sestra něco udělá, hned se to projeví, včetně ječivých zvuků alarmu, které vás vystresují jako v reálné situaci. Trochu nám to naboural lockdown, ale i tak se ve chvílích, kdy je to možné, snažíme praktickou výuku jet naplno.“

Kdybychom odmyslely, že to vedlo k úbytku sester, je podle vás vyšší vzdělání sester zbytečné?

Vůbec ne, naopak. Myslím, že ten krok, tedy spíš ta myšlenka byla a je správná, ale je potřeba situaci řešit jinak.

Jak?

Viděla jsem, jak to funguje jinde, třeba v Anglii. Vysokoškolsky vzdělaná sestra dělá specializovanou práci, k níž má vzdělání a zkušenosti, a k ruce má zdravotnického asistenta nebo asistentku, kteří pacienty krmí, myjí, upravují postele, třeba i měří některé vitální funkce. Nemusí na to mít ani maturitu, stačí zaučení a proškolení. To je pak hrozně velká pomoc. Kvalifikovaným sestrám to ušetří spoustu práce a počet absolventek a absolventů by mohl stačit.

Co tedy kvalifikovaná sestra běžně dělá z toho, co by mohl dělat asistent?

Například krmí pacienty, což je časově velmi náročné. Třeba na ARO jsou sice lidé v bezvědomí a jsou vyživovaní hadičkou, ale jakmile vědomí nabydou, je potřeba je znovu učit jíst, aby získali sílu, jinak dochází poměrně rychle ke svalovému ochabnutí. Musí zapojovat svaly a přecházet na tuhou stravu. To je základ rehabilitace.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

I za běžného provozu se mi stávalo, že jsem měla na starost dva pacienty místo jednoho, což je na ARO standard. Do toho jsem zaškolovala novou sestru, nebyl čas půl hodiny pomalu do nějaké babičky ládovat kaši. Ale to je taky špatně.

Už na zdrávce jsem byla zaskočená, kolik lidí v nemocnici trpí hlady. Když nemají sílu se najíst, není tam kolikrát nikdo, kdo by měl čas.

„Mohla byste to tu setřít, sestři?“

Jenže čas kvalifikovaných sester je sakra drahý.

Pokud by měli zaplacené asistenty, kteří jim s touto péčí pomůžou, výrazně by se systému ulevilo. A ti nemusí mít žádné extra vzdělání, v Anglii na tuto práci stačí kurz. Pokud máme brutální nedostatek sester, nechápu, proč tuto méně kvalifikovanou práci nenecháme dělat lidi bez vyšší úrovně vzdělání.

Místo toho jsou u nás sestry s vysokoškolským vzděláním vnímané často jako děvečky pro všechno. „Hele, nepřišla uklízečka, tak byste to tu mohla setřít, sestři.“

Ve vaší reportáži z Karviné jsem četla, že sestry na covidových jednotkách běžně vytírají, protože dovnitř uklízečky nechodí. To mě málem trefil šlak. Skáčou kolem intenzivního pacienta, od kterého byste se několik hodin neměla hnout, běžně se ani nevyčuráte, a do toho vzít mop a setřít podlahu? To je bizár.

Máte sama zkušenost z nějaké mimopražské nemocnice?

Jsem ze severních Čech, celou zdrávku jsem chodila na praxe do jedné okresní nemocnice a jsou to pro mě dodnes nepříjemné vzpomínky. Bylo mi patnáct šestnáct a viděla jsem vyhořelý personál, lidi, kteří toho měli plný kecky. Atmosféra byla opravdu příšerná, chovali se strašně i k pacientům. Zůstal ve mně rudý vykřičník, že takhle se nikdy chovat nebudu a nikdy to nebudu tolerovat.

Až později mi došlo, že to nebyla ani tak chyba jednotlivců, jako systému. Ti lidé byli špatně placení, měli k práci velice špatné podmínky.

Rozdíly mezi nemocnicemi jsou stále velké. V chování, v péči o pacienty. Vidím to, když jdu s babičkou do okresní nemocnice. Špatné podmínky pro personál se odrážejí v jejich práci. Smekám před všemi, kteří tam dělají poctivě a dobře svoji práci, mají to mnohem náročnější.

Mají obrovský problém najít lidi, nabírají je odevšad. Kdo se něco naučí, odchází do Německa, situace je tristní. Mám na severu celou rodinu, přijde mi to nespravedlivý.

Zdravotní pojištění se platí všude stejné.

Ale za diametrálně odlišnou péči. Fakultka dostává za stejný výkon mnohem víc peněz než malá příhraniční nemocnice. Mám kolegyně, které se odstěhovaly z Prahy a pracují v těchto nemocnicích. Jedna mi říkala, že má polovinu peněz co v Praze, a to už je masakr.

Vyprávěly mi, jak jsou nucené šetřit na spotřebním materiálu, na věcech, se kterými nemusíme šetřit ani na misi Lékařů bez hranic. Nemají materiál, nemají finance. A to je chyba přerozdělování peněz.

Slyšela jsem, že si sestry často musí přivydělávat i druhou prací, zvlášť když jsou to třeba samoživitelky.

Věřím tomu a je to hrozný. Když jsem byla dřív na plný úvazek na ARO, měla jsem i osmnáct služeb měsíčně. Byla jsem tak zdrchaná, že si nedovedu představit jít ve volných dnech ještě pracovat jinam.

Nutno říct, že v posledních letech se platy trochu zvedly, což je asi dáno tím nedostatkem personálu. Ale když na vás vyskočí zpráva, že se přidává sestrám, většinou se nedodá, že se to týká nemocnic zřizovaných ministerstvem zdravotnictví. V těch ostatních – kdo ví.

Myslíte si, že pandemie něco ve zdravotnictví v tomto směru změní?

Jsem optimistická. Minimálně ve všeobecném, laickém vnímání sester se to posouvá. Lidé zjišťují, že se to nikdo nenaučí za pár týdnů nebo za tři měsíce, že to nějakou dobu trvá a že to je kvalifikovaná práce, která má mít své zásluhy.

Sestra bez hranic

Martina Jurigová je na zátěž zvyklá, jako „sestra bez hranic“ absolvovala pět misí, zná prostředí katastrof a válečných konfliktů. Současná situace v některých nemocnicích se k bojišti přirovnává. „Nejsem v první linii, mám to spíš zprostředkovaně, ale myslím, že tam ještě nejsme. Ale pravda je, že jsme dosud byli zvyklí, že můžeme dát každému pacientovi opravdu maximum péče, jakýkoliv přístroj potřebuje, takže chápu stres kolegů tam, kde je situace opravdu hraniční a stačí malinko, aby se museli rozhodovat. To je nové a strašně nekomfortní.“

Čím ji však aktuální dění připomíná život na misích, jsou prý mýty kolem očkování. „Na první misi jsme dělali očkování proti choleře v uprchlickém táboře. Sto tisíc lidí. Mimochodem, proočkovali jsme je za tři dny. Ale prvním krokem byla informační kampaň, vysvětlovali jsme lidem, oč jde. Nechápu, jak to tady stát podcenil,“ říká.

„Ti lidé měli tehdy spoustu otázek, velmi zajímavých a z jejich pohledu pochopitelných. V Pákistánu zase jela velká antivax kampaň, že jde o čipování CIA, což tam ale mohlo souviset s falešnou očkovací kampaní, kterou CIA uspořádala v honbě za bin Ládinem. Navíc v rurálních oblastech, v uprchlických táborech jsou lidé bez přístupu ke vzdělání, často negramotní, bez relevantních informací. Když jsem o tom vyprávěla na přednáškách, posluchači se smáli, až pohrdavě, že to jsou ti, kteří ‚slezli včera ze stromů‘. Ale teď jede úplně to samé u nás?! To mě šokovalo.“

Zůstaňte v obraze a sledujte nejčerstvější informace kolem koronaviru na jednom místě.

Koronavirus

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější