Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Matka se nemá snažit být ideální, stačí, aby byla dost dobrá, říká psychoanalytik

Martin Babík. Foto: Tomáš Benedikovič, Denník N
Martin Babík. Foto: Tomáš Benedikovič, Denník N

Když dítě přichází na svět, je to fyzicky i psychicky namáhavá situace pro matku i pro dítě. „Těch emočních výzev je od počátku velmi mnoho a my se s tím pak setkáváme v terapiích,“ říká psychoanalytik Martin Babík. Laik může mít dojem, že psychoanalýza vždy za vším hledá matku, ale jak upozorňuje Babík, paralela mezi těžkými psychickými stavy a raným dětstvím je již dnes všeobecně akceptovaná nejen v psychoanalýze.

Jednou z oblastí, kterými se v práci zabýváte, je právě vztah matky a dítěte. Proč bývá často tak komplikovaný? Proč si v dospělosti někdy neumíme projevit vzájemně s rodiči lásku, i když se máme rádi?

Láska a blízkost je pro lidi nejzranitelnější místo. Deborah Anna Leipnitzová napsala knihu Schopenhauerovi dikobrazi, v níž píše, že čím větší blízkost s někým prožíváme, tím spíš máme tendenci chovat se k sobě navzájem tak, jako kdyby se k sobě v zimě tulili dikobrazi. Protože s blízkostí může vznikat také větší třecí plocha, tudíž i rozličná nedorozumění a jiné emoční projevy než je láska, jimiž jsou hněv a nenávist.

Ta myšlenka je však možná ještě hlubší a komplikovanější. Všichni se narodíme do nějakého prostředí a základem psychoanalýzy je také myšlenka, že dítě se nenarodí jako tabula rasa, protože má také potřeby, které jsou vrozené, a záleží na tom, jak se v daném prostředí naplňují.

Vezměme si dítě, které se narodí do tohoto světa a najednou mu do percepčního vnímání přichází světlo, teplo, chlad – je bombardováno kvantem podnětů, které jdou rovnou do vědomí. První osoba, která je pro dítě nejpodstatnější, je matka a – symbolicky řečeno – matčin prs, který vytváří u dítěte konejšivý pocit, pocit příjemnosti, sytosti a bezpečí. Dítě potřebuje emoční kapacitu matky na to, aby mentálně ustálo nárazy vnějších ataků, které přichází z externí reality.

Abychom to lépe pochopili, podívejme se na proces, jakým děti mentálně zpracovávají traumatické události nebo pracují s emocemi, které zatím nedovedou zpracovat samy. Dítě začne brečet a vyšle tuto emoci k matce, která ji nasaje a emočně zjišťuje, jakým způsobem dítě přesně trpí – může mít hlad, může mít plnou plínu nebo opruzený zadeček. Nebo může něco chtít jen z principu, protože prostě chce. Máma vytvoří emoční zázemí pro to, aby mohlo dítě dojít k naplnění této své potřeby, obvykle mu ji také nějak pojmenuje a tímto způsobem vnáší dítě do symbolického světa jazyka.

Jak už jsem řekl, velký vliv sehrává také samo prostředí, do nějž se dítě narodí. Když se přeneseme dvě generace vzad, matky, které vychovávaly své děti během války, jim mohly poskytnout jiné emoční bezpečí, než je tomu dnes. A za socialismu to bylo zase jinak.

A co v případě, kdy tam ta matka vůbec nebyla?

Můžeme si vytvořit také náhradní vztah a identifikovat se s jinou osobou, která nám reprezentuje matku. Nebo si ji vysníme. Máme různé způsoby k tomu, abychom si ten emoční vztah vytvořili.

Každý má svou matku jinak emočně vybavenou, například každá máma zvedne dítě z postýlky jiným způsobem, některé s dítětem v prvních měsících spí a tím snižují počáteční frustraci dítěte, které se budí do samoty a neznámého světa. To vše se potom u nás v dospělosti projevuje tím, jakým způsobem jsme schopni věci emočně zvládat.

Můžeme mít emočně nevyzrálou matku, která není schopná emoční blízkosti a vytváří tím kumulativní trauma – to je další příklad prostředí, které ovlivňuje dítě. Může ho to ovlivnit až do té míry, že poté také nedokáže vyjádřit cit, protože často neví, co se s ním děje. Jiným případem je akutní trauma, které se přihodí jednou, tudíž to není dennodenně se opakující traumatický moment. Avšak také to může být velmi nepříjemné a obdobně jako kumulativní trauma, může být potlačené do nevědomí.

Je problémem pouze emoční nepřítomnost matky? Nemůže mít negativní vliv také to, když matka zahrnuje dítě až přílišnou péčí?

Některé mámy mohou být sice velmi citlivé, ale až hyperprotektivní, to znamená, že zahrnují dítě také svými vlastními obavami a úzkostmi z toho, co by se mohlo stát. Může to vést k tomu, že dítě pak není schopné setkávat se s něčím, co je pro něj nepříjemné. Najít ten balanc je opravdu hodně těžké a jedno správné řešení neexistuje.

Hledáním tohoto balancu se zabýval například britský psychoanalytik Donald Winnicott. Přišel na to, že matka nemá být ideální, ale stačí, aby byla dost dobrá – „good enough mother“. Stabilní element, který matka vytváří, je základem, na kterém může dítě stavět. Nehledá se tudíž ideál, spíš jakýsi balanc na úrovni neustálého vnitřního ladění se na dítě s jeho proměnlivými potřebami a tužbami.

Jak dítě roste, překonává různá vývojová stadia a zároveň separaci od matky – počínaje porodem přes odstavení od kojení po školku, školu. Je to vlastně nepřetržitý proces separace, který může dítě prožívat úzkostně, pokud nemělo v raném dětství vytvořenou dostatečně bezpečnou vztahovou vazbu.

Myslí se tím vazba na jednoho nejbližšího člověka?

Ano. Dítě má tendenci navázat se na jeden mateřský objekt. V Anglii prováděli během války experimenty s dětmi v internátní školce. Když se jim pořád střídaly pečovatelky, výsledkem bylo, že se děti zcela odvrátily a už nebyly schopné kontaktu s náhradní matkou. Když pak přišla jejich skutečná máma, nebyly schopné ani kontaktu s ní.

Jenomže pro vytvoření bezpečné vztahové vazby zřejmě nestačí, aby byla matka fyzicky přítomná u dítěte. Co víc musí udělat, aby nasytila jeho emoční potřeby?

Nejsem si jistý, zda bych volil výraz „co víc“. Také matka přichází do nějakého vztahu, respektive také matka si buduje nějaký vztah s dítětem, který se tvoří postupně už od momentu, kdy zjistí, že je těhotná. Nějaká matka má za sebou sedm potratů, a když otěhotní, vztah, který se u ní vytvoří k dítěti, je úplně jiný než u matky, která právě zjistila, že bude mít dvanácté dítě. Samozřejmě, toto jsou extrémní polohy, ale chci tím říct, že ten vztah může být významně odlišný už od momentu početí.

Když se dítě narodí, najednou je z toho neustálý proces vzájemného působení. Může to být super matka, ale dítě může mít například zdravotní problémy, pořád brečí a matka je tak extrémně unavená, dostává se na hranu svých možností… A my jí v tu chvíli nemůžeme říkat, co víc by ještě měla dělat, protože už nyní to stěží zvládá. Avšak ten způsob, jakým se snaží zvládat situaci, určitě působí také na dítě, které nějakým způsobem zpracovává to, co se děje mámě.

Výborným příkladem interakce mezi matkou a dítětem je experiment Still Face, kterým se psychologové snažili ukázat, jak moc je roční dítě responzivní na vztah s matkou. Ve videu vidíme matku, která si hraje s dítětem, je s ním neustále v kontaktu, komunikuje s ním verbálně i neverbálně. Poté se však na chvíli odtrhne – v realitě se může například podívat na mobil –, a když se otočí zpátky na dítě, udělá „kamennou tvář“. Dítě v první chvíli zažije šok a pořád se snaží matku vtáhnout do interakce, dělá vše pro to, aby mělo jistotu, že je s ní pořád v kontaktu. Když matka nereaguje, dítě se snaží a snaží, než dojde do momentu, kdy už není schopno zpracovávat úzkost, kterou vytváří tato situace, a rozpláče se.

Takže to není pouze o fyzické přítomnosti, ale také o našich emočních reakcích?

Přesně tak, i proto je tak komplikované odpovědět na otázku, co tvoří vztah mezi matkou a dítětem. Je velmi těžké to popsat. Není to pouze o tom, že matka má být fyzicky přítomná.

Ve videu vidíme roční dítě, které je velmi senzitivní, takže způsob komunikace výrazně ovlivňuje to, jak pak dítě dokáže zpracovat realitu.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Experiment zachycený ve videu trval krátce, pro dítě to sice mohl být šok, ale ten se už zřejmě nezopakoval. Představme si však matku, která se tak chová běžně – dívá se do telefonu nebo do počítače a ignoruje dítě. Je nebezpečné si na to zvyknout? Jaký vliv to může mít na dítě?

Podstatné je hledat míru. Pokud je matka nonstop na mobilu nebo je řekněme workoholička, která dítě ignoruje, může to vést k tomu, že se dítě uzavře do sebe a snaží se vystačit si samo. Může pak mít problémy s důvěrou v lidi a celkovým vnímáním, že vztahy mohou být prospěšné a bezpečné. Ale těch možností je ve skutečnosti hodně, protože každá matka je jiná a také každé dítě je jiné. Mít samostatný prostor může být pro dítě někdy i prospěšné. Nemůžeme proto mluvit o tom, co je nebezpečné – určovat v psychice linie, co je dobré a co špatné, je hodně náročné.

Každý z nás je originál, každý má své zázemí. I přesto, že je máma na mobilu, může být vřelá a může umět zakomponovat dítě do nějaké své činnosti, kterou mohou dělat společně. Na rozdíl od mámy, která se sice dítěti věnuje a je pořád u něj, ale ani se ho nedotkne, nepohladí, chová se emočně chladně. To znamená, že je to vždy velmi individuální, a je těžké rozdávat poučky, že takto je to správně a takto ne.

Takže i to být „dost dobrá“ matka zřejmě znamená pro každou matku něco jiného, protože to záleží na jejich vlohách, ale také na konkrétních potřebách dítěte?

Přesně tak. Krásným příkladem je časosběrný dokument Babies, který zachycuje děti v různých kulturách – od narození až po dva tři roky. Jinak se chová dítě narozené v Japonsku, v USA a v Jemenu, protože také způsob interakce a to, s čím dítě po narození přijde do kontaktu, jsou zcela jiné.

To „dost dobrá matka“ je hlavně o snaze, aby to máma dokázala ustát. Není lehké být mámou, hlavně prvorodičkou. Když dítě přichází na svět, je to fyzicky i psychicky namáhavá situace – děje se hodně věcí, mění se dynamika prostředí v rodině, což má vliv nejen na matku, ale také na dítě. Těch emočních výzev je od začátku opravdu hodně a my se s tím následně setkáváme v terapiích.

My jako rodiče si však možná někdy ani neuvědomujeme, že jsme často odpoutáváni – ať už prací, nebo jinými věcmi –, a nevěnujeme tak dítěti dostatečnou pozornost. Můžeme mu tím nevědomky i ublížit?

Rodiče, kteří vědomě ubližují dítěti, musí mít velmi těžkou patologii – na tom se určitě shodneme. Obvykle se odehrává spíš to, že naše vnitřní neurotické problémy, které se snažíme kompenzovat například prostřednictvím práce nebo obdivu, vytváří něco, co nás oddělí od interakce s dítětem a vytvoří pro dítě traumatickou situaci.

Jak jsem již uvedl, také život jako takový je pro dítě traumatizující. Rodič se může snažit o co nejlepší výsledek, ale nějaké traumatické události se přesto odehrají a z tohoto úhlu pohledu je péče o dítě a jeho výchova jedním z „impossible jobs“. Nikdy nemáte správné řešení.

Ale třeba i to video s „kamennou tváří“ může mnohým otevřít oči. Můžeme si sice přečíst spoustu psychologické literatury, ale i sama na sobě vidím, že takovýto názorný příklad má větší sílu.

Souhlasím. Jsme naučení, že dokud něco neuvidíme, neuvěříme. Stačí si jako příklad vzít nynější situaci. Pokud osobně známe někoho, kdo zemřel na covid, přistupujeme k nošení roušek jinak, než když nikoho takového neznáme. Osobní zážitek nebo to, že něco vidíme na vlastní oči, je pro nás mnohem silnější.

Martin Babík

Klinický psycholog a psychoterapeut se specializací na psychoanalýzu a psychoanalytickou psychoterapii. Psychoterapii se věnuje od roku 2000, od roku 2006 pracuje v soukromé praxi. Je členem Mezinárodní psychoanalytické společnosti (IPA), České psychoanalytické společnosti (ČPS) a zakládajícím členem České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (SSPAP).

Jak vlastně psychoanalýza přišla na to, že vztah matky a dítěte je klíčový pro pochopení těžkých psychických stavů v dospělosti?

Melanie Kleinová (rakousko-britská psychoanalytička, která se v 30. letech minulého století začala věnovat výzkumu dětské psychiky, pozn. red.) přišla s revoluční myšlenkou, že psychické problémy u dětí nemůžeme léčit stejně jako u dospělých. Děti nemůžete léčit tak, že je jednoduše necháte mluvit, je potřeba je nechat si hrát. Například kluk vezme dinosaury, vám jako terapeutce dá malé a sám si vezme velké. A celý čas vám ukazuje, jak ti velcí dinosauři ničí malé. Vy jako terapeutka mu řeknete: „Musí být těžké být tím malým dinosaurem a pořád prohrávat!“ Jenže ten kluk vám tou hrou ve skutečnosti ukazuje psychické zázemí, které vedlo k tomu, co on právě prožívá.

Nebo malá holčička si hraje s panenkou, najednou jí utrhne hlavu a řekne: „A to máš za to.“ Když se jí zeptáte, co se panence stalo, odvětí: „Františka zlobila. A máma mi vždy říká, že když budu zlobit, utrhne mi hlavu.“

Co z toho plyne?

Melanie Kleinová i díky tomu zjistila, které ochranné mechanismy používá dítě, aby se vypořádalo s těžkými emočními stavy. Když pak psychiatři začali pracovat s pacienty s hraničními poruchami a psychózami, pozorovali u nich výraznou podobnost s tím, jak zpracovávají emoční situace děti a jaké obranné mechanismy používají. Jinými slovy, v dětství postupně přecházíme od nezralých, primárních způsobů zvládání emocí a reality k těm zralejším, sociálně žádoucím. Podmínky pro psychické zdraví a naši odolnost nám dává právě naše prostředí, v němž vyrůstáme.

Jak často stojí za problémy lidí, kteří k vám přichází, právě trauma z dětství?

Psychika je kontinuum, takže stále je tam možnost, že to, co se odehrálo v nějakém období v dětství, nás ovlivňuje až po současnost. Ne všichni si ta traumata z dětství pamatujeme nebo můžeme mít zážitky z dětství vytěsněné. Přesto mohou ovlivňovat naše prožívání. Existují však i případy, kdy si lidé traumatickou událost pamatují jako kumulativní, pořád se opakující vzorec, který zažili a který ovlivňuje jejich prožívání i v dospělosti.

A co když během psychoanalýzy přijdeme na to, kde vznikl problém? Je to už cíl, nebo je to ve skutečnosti jen začátek cesty?

Jedna věc je uvědomění si nějakých věcí z minulosti, ale stejně tak jako trauma působilo kumulativně – například máma dennodenně nebyla emočně přítomná nebo dítě zažívalo každodenní agresivní chování ze strany otce –, tak i v terapii je to cyklický proces. Jeho cílem je snažit se obnovit „spoj“, který byl postupně zpřetrhán. Není to tudíž jednorázová záležitost. V tom se psychoanalýza liší například od hypnózy nebo jiných sugestivních terapeutických metod. Psychoanalýza trvá dlouho, protože ty spoje, které se vytvořily v dětství, se hodně těžce mění nebo vytváří nanovo.

Může si člověk v průběhu psychoanalýzy uvědomit, že ho v dětství traumatizovala jedna konkrétní opakující se rodičovská poznámka, a vymanit se tak spod jejího negativního vlivu?

Racio nám sice může říkat, že když už přijdeme na tu příčinu, tak se to najednou pro nás změní také emočně, ale to je spíš filmové podání. Psychika je tak komplexní záležitost, že vždy mluvíme o rozsáhlém spektru možností. Náš mozek je vybavený schopností vytěsňovat a disociovat, což výrazně zvyšuje možnosti toho, co vše sehrává úlohu v našem prožívání. Nemusí to být pouze zážitek, může to být také fantazie. Čím intenzivněji se setkávám s lidmi, tím širší je mé poznání toho, co vše na nás může mít vliv.

Přál bych si, aby objevení jedné myšlenky či jednoho zážitku mohlo automaticky zreparovat celý náš emoční život, ale, bohužel, není tomu tak. Ve skutečnosti je toho mnohem víc. To, co v analýze pomáhá a léčí, je právě vytvoření blízkého vztahu s psychoanalytikem, který se dokáže neustále nalaďovat na aktuální potřeby a tužby svého klienta – obdobně jako dost dobrá matka.

Pokud v dospělosti zjistíme, že nás v dětství traumatizoval přístup našich rodičů, měli bychom jim to odpustit?

Za prvé, přijít na něco ještě neznamená se s tím vyrovnat. V náboženství je „odpuštění“ klíčové slovo, které dává lidem možnost posunout se dál. V terapii však nejde o odpuštění, ale spíše o vytřídění nebo transformaci věcí, které bychom si rádi vzali dál do života, a těch, které vytvářejí spíš překážku, a tak se je raději snažíme eliminovat.

V psychoanalytické psychoterapii nebo psychoanalýze se objevují fáze, kdy není snadné přicházet na určité věci, uvědomovat si je a například i prožívat zlost vůči svým rodičům. Ale cílem je vyrovnat se s tím – ať už je ten rodič jakýkoliv, pořád je tam naděje, vždyť nám přece dal život. Avšak existují také rodiče, kteří ten emoční nezájem předali dítěti do takové míry, že se s tím může vyrovnat pouze tím, že se od nich oddělí. Takže to není tak, že každá analýza končí happyendem mezi rodiči a jejich dospělým dítětem.

Autorka je redaktorka slovenského Denníku N. Přeložila Zuzana Uhlárová.

Rodina a vztahy

Rodina a vztahy

V tomto okamžiku nejčtenější