Po pohřbu lidé nejvíce litují, že nic neřekli, říká ceremoniářka z přírodního hřbitova
Když pohřeb splní svůj úkol, lidé po něm v menší míře vyhledávají psychoterapii nebo další pomoc, říká Monika Suchánska, která stála při budování prvního přírodního hřbitova v pražských Ďáblicích a na Slovensku.
Na slovenských pohřbech často vidíme, že na nich mluví lidé, kteří zesnulého člověka vůbec neznali nebo jen málo. Starostové, místní poslanci, kněží, známé osobnosti.
Když jsem na vysoké škole dělala výzkum, co lidem vadí na současných pohřbech, na prvním místě byl právě profesionální řečník, který je pro většinu rodiny cizí člověk. Sice se snaží, aby jeho slova vyzněla osobně, ale hovoří o člověku, kterého neznal. Toho je schopen opravdu pouze někdo blízký, kdo se zesnulým něco prožil, „cizinec“ často působí až tragikomicky. Mnohdy nám pozůstalí vyprávějí, že nevěděli, zda se mají smát nebo plakat. Obřad se tak stává formální, neosobní a přítomnost místní autority nebo celebrity není nejlepším způsobem, jak zesnulému vyjádřit úctu.
Rodinní příslušníci a blízcí po obřadu nejčastěji litují, že na něm nepromluvili sami. Problém ale začíná už tím, jak jsou uspořádány obřadní síně. Nejčastěji se tam nachází nějaké pseudojeviště s hledištěm a sdílet něco osobního na pódiu je strašně těžké, lidé si mohou připadat jako ve škole před tabulí.
Říká se, že při obřadu se spojují dva lidské strachy – strach ze smrti a strach z veřejného projevu. Nedivím se, že v těchto podmínkách se do vyprávění mnohým pozůstalým nechce. Na našich pohřbech se snažíme, aby lidé mohli vyjádřit to, co chtějí, i jinou formou, například to napsat.
Kolik pohřbů jste měli v Zahradě vzpomínek loni?
Paradoxně méně, třináct. Naše sezona začínala v březnu, kdy byla první vlna pandemie. I když jsme mohli pohřbívat, samotní pozůstalí termíny posouvali. U nás se popel pouze ukládá do země, takže nejde o čas. Sezona skončila na Dušičky a to se ještě neprojevila vyšší úmrtnost.
To znamená, že mimo „sezonu“ nepochováváte?
Fungujeme od března do začátku listopadu. V přírodním pohřebnictví je to zažité. Hřbitovy se nechávají v zimě odpočívat. Respektuje se vegetační klid rostlin. Nechtěli bychom ohrozit rostliny, které slouží jako živé pomníky. V zimě bychom jim mohli poškodit kořeny.
Teď už pozorujeme, že nás loňský rok dobíhá. Máme začít za dva měsíce, ale už nyní je dohodnutý poměrně velký počet pohřbů. Nezdá se, že by to způsobila pouze pandemie.
Naše situace je speciální tím, že u nás neprobíhá kremace, pouze pohřbívání, případně obřad. Stává se, že lidé si po kremaci urnu nechají i několik let a pro pohřeb se rozhodnou až později.
V čem je pohřeb v Zahradě vzpomínek jiný než na běžných hřbitovech?
Většinou přicházejí lidé, kteří si v pohřební službě dohodli kremaci bez obřadu, nebo obřad proběhl v krematoriu či jiné síni. Na nás se obrátí, když chtějí uložit popel a hledají vhodné místo. Vybírají si nás z různých důvodů, například ekologických, ale stále více lidí to má jako své poslední přání. Setkáme se s pozůstalými, vyberou si konkrétní místo a začneme plánovat, jak by mělo uložení probíhat.
Může to být jen v úzkém rodinném kruhu. Někdy je při tom jen jeden člověk. Ale stále častěji míváme poslední rozloučení, kterých se účastní
