Deník N

Sedmero hlavních hříchů přímé demokracie. Brexit je ukázal všechny

Sčítání hlasů odevzdaných v referendu o vystoupení Velké Británie z EU 23. června 2016. Foto: ČTK/AP
Sčítání hlasů odevzdaných v referendu o vystoupení Velké Británie z EU 23. června 2016. Foto: ČTK/AP
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Jana Moláčka: O rizicích přímé demokracie se u nás v poslední době psalo hodně, zejména v souvislosti s plánem Babišovy vlády na zavedení obecného referenda. Shodou okolností se Velká Británie souběžně proměnila v laboratoř, v níž můžeme tato rizika sledovat v přímém přenosu. Není to povzbudivý pohled.

Přímá demokracie – pokud ji někdo chce použít k řešení zásadních otázek – je jako odjištěný granát. Nejlepší možný výsledek zahrávání si s tak nebezpečnou věcí je ten, že nějakým zázrakem nevybuchne. Není to výsledek vyloučený, pokud budou všichni aktéři extrémně opatrní. Není to ovšem ani výsledek příliš pravděpodobný. Vždycky se totiž najde někdo, kdo bude přesvědčen, že díra po explozi právě jemu otevře nové možnosti.

V Británii granát vybuchl. Je velmi poučné sledovat, jak se v jedné z nejstabilnějších demokracií světa všechna rizika a problémy spojené s referendy o zásadních otázkách do jednoho naplnily.

1) Přímá demokracie nic neřeší

To ukázal brexit mimořádně názorně. Odhlasovat vystoupení z EU byla jen prázdná deklarace, nenaplněná žádným obsahem. Ten jí musí tak jako tak dát politici, což se ukazuje jako podstatně těžší úkol, než čekali asi i ti nejtvrdší odpůrci referenda. Snad nikdo z voličů, kteří v roce 2016 brexit podpořili, netušil, o čem hlasuje. Co hůř, netuší to ani teď, po více než dvou letech a dva měsíce před tím, než na ně důsledky jejich rozhodnutí dopadnou.

Analogicky ani v Česku nelze řešení žádného palčivého problému nijak přiblížit nebo usnadnit referendem. Začne snad ministerstvo dopravy rychleji stavět dálnice, když si to odhlasujeme? Přibude nějakým zázrakem lékařů? Samozřejmě že ne.

2) Přímá demokracie vede k černobílému vidění světa a brání konsenzu

Opět, brexit je toho dokonalou ukázkou. Členství Velké Británie v EU má tisíce aspektů – ekonomických, politických, bezpečnostních, kulturních a dalších. Pokud se chce společnost ohledně setrvání v Unii rozhodnout správně, musí je jakžtakž chápat. K tomu vede věcná a komplexní veřejná debata. Zúžit ji na ano/ne je totéž jako rezignovat na ni úplně.

Když existují jen dva tábory, musíte si vybrat a zařadit se. Nikoho nezajímá, že členství v EU vám třeba ze dvou třetin vyhovuje a třetinu věcí s ním spojených byste oželeli. Nikoho nezajímá, že třeba zrovna vy máte nápad, jak toho dosáhnout, který by mohl zaujmout i další a vést k širokému konsenzu. Nechte si své nápady, vyberte si heslo LEAVE nebo REMAIN a křičte ho přes zákop na druhou stranu.

Kdybyste s lidmi na druhé straně zákopu mohli normálně diskutovat, možná byste zjistili, že se v lecčems shodnete. Přímá demokracie to předem vylučuje.

Velká Británie má v EU výjimečné postavení, kontroluje své hranice, platí vlastní měnou, zcela jistě mohla dosáhnout dalších ústupků a nepřijít o klíčové výhody. Teď jí hrozí opak.

3) Přímá demokracie polarizuje společnost

Referendum je zábavná hračka pro blahobytné státy typu Kalifornie a rozhodování o otázkách typu legalizace marihuany, které jsou pro většinu společnosti marginální.

Je to také dobrý nástroj v případech, kdy nejde o rozhodnutí v pravém slova smyslu, ale spíš o aklamaci nebo jakousi slavnostní ratifikaci něčeho, na čem je ve společnosti drtivá shoda. Jako třeba schválení vstupu České republiky do EU sedmasedmdesáti procenty voličů.

Něco úplně jiného však je, když je společnost

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější