Otrokem války v 17 letech. Případ pana I vehnal Japonsko a Jižní Koreu do bezvýchodné krize
Vztahy Jižní Koreje a Japonska mrazí nejhorší krize za poslední léta. Přelomový verdikt o odškodnění válečných otroků vehnal obě země do patové situace. A pětadevadesátiletému I Čchon-sikovi se mezitím krátí čas.
Přišli si pro ně v roce 1941. Shromáždili jich osmdesát, těch šťastných středoškoláků, prý osobních vyvolenců starosty města Tädžon. Mluvili o službě národu, o technickém umu, o studiu. Prestižní budoucnost, zpečetěná slavnostním rozloučením na radnici. Pak vyvolení nastoupili na vlak do Pusanu a odtud na loď do Japonska. A tam vyšla najevo pravda.
Smrt ve městě oceli
Sedmnáctiletý I Čchon-sik skončil v Kamaiši, „městě oceli“. Studium a rafinované znalosti? Nenechte se vysmát: otročina od brzkého rána do pozdního večera. Továrna plná uhelného prachu a špatně zabezpečené elektřiny, a korejské dělníky posílali na tu nejtěžší a nejnebezpečnější práci. S příchodem noci je nahnali na ubytovnu, odkud je po pár hodinách vyháněli zpátky do ocelárny. Úrazy, včetně smrtelných, byly na denním pořádku.
Prvního půl roku měli Korejci přísně zakázáno opustit areál továrny; pak jim přidělili volné neděle na návštěvy města. Jenže co tam? I, stejně jako ostatní, nedostával žádné peníze. A tak vypomáhal japonským rybářům: když se osvědčil, na oplátku ho nakrmili.
Tak uplynuly tři roky. V roce 1944 I Čchon-sika stáhli do japonské armády a musel hlídat americké válečné zajatce na základně v Kobe. Když říše kapitulovala a její nadvláda nad Koreou po 35 letech skončila, vrátil se I do Kamaiši, aby mu za tu dřinu zaplatili. Na místě zjistil, že
