Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Když se opili, ztratili strach z fízlů. Teprve pak zpívali Kryla

FOTO: ALENA HVÍŽĎALOVÁ
FOTO: ALENA HVÍŽĎALOVÁ

Příští rok uplyne čtvrtstoletí od smrti písničkáře, básníka a politického komentátora Karla Kryla. Krylova osobnost se tyčí v české společnosti posledních padesáti let jako obelisk. Nelze ho obejít, nevnímat. Často byl nepohodlný, a to i po listopadu 1989. O jeho odkazu jsme hovořili s publicisty Karlem Hvížďalou a Pavlem Klusákem.

Karel Kryl psal počátkem 90. let břitké politické komentáře. Šel v nich dost proti proudu doby, velká média je nechtěla tisknout, takže vycházely ve Studentských listech a regionálních novinách. I na knižní vydání si tyto texty musely počkat dvacet let, než vydal Torst soubor Země Lhostejnost. Po vydání knihy se začaly ozývat hlasy, že Kryl byl v těchto textech až jasnozřivý. Že pojmenovával jevy, které jsme ochotni s jistými rozpaky vidět až dnes. Co si o tom myslíte vy?

Karel Hvížďala: Nebyl jediný. Když je někdo skeptikem a má zkušenost se starou Evropou, je snadné působit později jasnozřivě. Karel byl poučen z poměrně liberálního, tolerantního, kritického a fungujícího Německa, kde se polopravdy a falešný kontext ve veřejném prostoru neodpouštěly. Ty rozdíly mezi oběma zeměmi byly patrné. A protože byl přímý a tvrdý, psal velmi otevřeně. Jiní nebyli tak ustrojení, aby situaci viděli skepticky a ani neměli jeho odvahu a zkušenost. Podobně kriticky nastavených lidí ale opravdu tehdy nebylo moc. Většina komentátorů v médiích byla ovlivněna postojem: minulý režim byl špatný a teď je třeba všemu novému pomáhat. Proto v té době byl až nenormálně adorován třeba Václav Klaus, ale i Václav Havel. Tehdy nebyl valný zájem zkoumat, jestli rozeběhnuté procesy nemohou mít nějaké negativní následky.

Byli tu ale filozofové, z nichž nejtvrdším kritikem byl evidentně Petr Rezek, který své eseje shrnul do knihy Filosofie a politika kýče, lidé kolem časopisu Tvář jako Bohumil Doležal či Emanuel Mandler, pánové Daniel Kroupa či Pavel Bratinka, ale i spisovatel Ludvík Vaculík, který se s Havlem přel už v disentu, atd. Ti však neměli v médiích rezonanci. Jejich texty byly příliš složité, bolševik naučil lidi na velmi jednoduchý jazyk.  Kritici polistopadové éry byli na okraji, převažovalo nadšení, v jehož jásotu kritické hlasy zanikaly. Média se od porevoluční adorace emancipovala až později.

Díky tomu pořádná debata o 90. letech u nás teprve začíná…

KH: V Čechách jsme ale žádné období z minulého století pořádně kriticky ještě nezhodnotili, 90. léta nejsou výjimkou Vždyť nemáme pořádné studie ani o našich bývalých prezidentech a jen pozvolna tyto nedostatky doháníme, historický ústav ČSAV byl po roce 1969 rozmetán. Řádné dějiny KSČ napsal v Paříži Jacques Rupnik. Všechna období jsou u nás málo reflektovaná. Dnes už nikdo takové texty nezakazuje, ale je to moc pracné. Málokdo má tu možnost a vytrvalost věnovat se dějinám důkladně a v širším kontextu.

Překvapilo mne, když jsem si uvědomil, v jak mladém věku byl už Kryl schopný oslovovat svými texty národ, jak hluboké písně zpíval dvacetiletý muž.

KH: Karel byl synem a vnukem známých tiskařů z Kroměříže, kde tiskli bibliofilie a grafiky mnozí slavní výtvarníci, a hlavně básníci: Bezruč, Čapkové, Reynek, Halas, Nezval atd. On některé ještě zažil jako kluk a hlavně četl jejich dílo. Zároveň zažil i to, jak jeho otci tiskárnu místní lůza po roce 1948 rozbila krumpáči a poslala ho na nucené práce. Tyhle momenty Karla určitě hluboce poznamenaly. Knížky, které jeho otec tiskl, vstřebával, zaslechl spoustu hovorů. Já to vidím na svém vlastním synovi. Myslel jsem si, že si jen poblíž našich hovorů jako školák kreslil, nebo s námi jen mlčky seděl u stolu, ale když se této doby teď dotkneme, dobře si vzpomíná, co tehdy říkal Kryl, Gruša či Bělohradský nebo co mi poslal na páskách Havel…  slova v dítěti nějakým způsobem zůstanou. Ten vytříbený jazykový základ mě u Karla Kryla nikdy nepřekvapoval.

Jak jste se spřátelili?

KH: V roce 1969 mě Mladý svět požádal, abych s ním udělal rozhovor. Kryl měl v Praze koncert a bydlel u mého kamaráda Oldy Černého, pozdějšího šéfa zahraniční rozvědky a poradce Václava Havla. První setkání proběhlo u něho v kuchyni, ve funkcionalistických domech na Letné, kterým se říkalo Molochov. Za to, že Černému komunisti zabili tatínka, dostala rodina byt v tomto domě plném komunistických funkcionářů. Mimochodem, Olda tam měl absurdní zážitek. 21. srpna 1968 se probudil a viděl, že všichni sousedé z balkónů mávají projíždějícím tankům a přistávajícím helikoptérám. Ti komunističtí pohlaváři byli autenticky šťastní, že přijela okupační vojska a je nikdo nebude věšet, jak se tehdy báli. Olda, jak netušil, co se děje, taky na chvíli zvednul ruku, než mu došlo, co se děje.

Karel seděl u něj doma, kouřil svoje půlčíky z višňové špičky a přepočítával honorář z koncertu, stavěl z mincí sloupky. Hodně ho charakterizuje to, že z kamarádů, které jsem na Západě měl, se mě po mé vlastní emigraci jako jediný zeptal: „Kolik chceš půjčit?“ On, který byl z nich nejchudší, mi položil tuto otázku. Byl to dobrý kamarád a dokázal se vcítit do situace druhých.

Samozřejmě ale byl poznamenán tím, čím všichni v exilu. Exil dělá dvě díry v duši. Jedna díra jsou chybějící zážitky z doby, kdy už nežijete v Čechách. Druhá díra je z doby, kterou jste předtím nežil v zemi exilu. Z toho vzniká zvláštní pnutí, na které každý reaguje trochu jinak. Karel navíc nebyl moc studijní typ a prvních pět let nepromluvil německy. Až když si našel německé děvče a začal studovat dějiny umění na univerzitě, se rozmluvil.

Mohl si užívat slávy, tak proč byl ve svobodné zemi tak kritický?

KH: Odešel jako hvězda, ale s domovem mu zůstal jen velmi úzký kontakt.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější