Ve Francii se i stávka či demonstrace (většinou) řídí jistým „savoir-vivre“, tedy uměním žít
Francouzský deník Lenky Horňákové-Civade. Před pekárnou stál hlouček lidí a debata byla v plném proudu. Tady ve Francii budí zdálky každé trochu větší uskupení lidí dojem, že začíná nějaká demonstrace. Skoro jsem se lekla, jestli pekař třeba nestávkuje.
Právo na to samozřejmě má, tedy pokud jde o stávku kolektivní a koordinovanou (od dvou lidí v jenom podniku a od jednoho člověka, pokud jde o více než jeden podnik), pokud přestane úplně pracovat a má čistě profesní požadavky – například lepší plat, pracovní podmínky atd.
„Nic není jako dřív a všechno je při starém, povídali to ve zprávách,“ slyšela jsem někoho prohodit, jak jsem se k hloučku blížila. A pak se „demonstrace“ rozešla.
Nezbývalo mi než se podívat v poledne na televizní zprávy. Dlouho nic, co by odposlechnutá slova vysvětlovalo, ale trpělivost byla namístě. Až při loučení moderátorky bylo jasné, o jak důležitou novinku jde. Omlouvala se za zkrácené a neúplné vysílání zpráv, a to kvůli stávce několika členů vysílacího štábu.
Stávka je jedním z mnoha klišé, která o Francii a Francouzích kolují a která se jako všechna klišé víceméně zakládají na pravdě.
Francouzská revoluce v roce 1791 ve jménu svobody podnikání poněkud překvapivě uzákonila zákaz srocování dělníků i stávky, v podstatě
