Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Budeme-li v lidech probouzet ďábla, špatně dopadneme

Foto N Gabriel Kuchta
Foto N Gabriel Kuchta

U příležitosti startu českého Deníku N nám slovenský prezident Andrej Kiska poskytl exkluzivní rozhovor.

Co se vám vybaví, když se řekne Československo?

Vybaví se mi úžasný příběh, příběh země, která se sice rodila velice komplikovaně, ale hlavně v meziválečném období dosáhla fantastických úspěchů. Byl to moderní, rozvíjející se stát. Následně prožila krásnější i smutnější období a nakonec se rozdělila, ale – a to vždy říkám s velkou radostí –, neznám na světě jiné dvě země, které by si byly tak blízké jako Česko a Slovensko.

Byl jsem teď v Chicagu a spal jsem v hotelu, kde před 100 lety bydlel Masaryk, když ve Spojených státech lobboval za vznik Československa. Mám schovanou kopii účtu, který platil za pokoj, za telegraf, za jídlo. Bylo to velmi milé a nostalgické, dostal jsem ji na památku. Československo by možná nevzniklo, kdyby se nepodařilo změnit názor amerického prezidenta Wilsona, Masaryk tenkrát odvedl nesmírně důležitý kus práce. Podobně Štefánikovi se podařilo zorganizovat československou armádu. To byl další přesvědčivý důkaz, že dokážeme něco zásadního vytvořit. Vznik nového státu byl výsledkem synergie těchto sil.

Když se podíváme na dějiny vztahů Čechů a Slováků, máte pocit, že Slováci měli ve společném státě dostatečný prostor? Hořkých pocitů bychom našli mnoho z obou stran.

To bych nechal spíš na historiky. Já můžu mluvit jen za sebe. Je mi dnes 55 let, v Československu jsem prožil polovinu života. Jako inženýr pracující v Popradě jsem ve vzájemných vztazích nevnímal nějaké pnutí, bral jsem Československo jako jednu zemi. Hrával jsem na kytaru Kryla a Nedvědy, fandil jsem a křičel v úžasu, když Panenka kopl památnou penaltu. Ale obdivoval jsem i Ondruše a Masného, kteří byli součástí toho skvělého společného týmu.

Z období dělení republiky si pamatuji tři hlavní emoce. Smutek, že najednou vzniknou celnice, že při návštěvě rodiny budeme muset čekat na hranici, celníci nám budou prohledávat auta a že se tímto způsobem rozdělí i lidé. Na druhou stranu v tom bylo i porozumění, že je to z určitého pohledu dobře. Vždy se říkalo, jak Češi doplácejí na Slováky, Slováci doplácejí na Čechy, to přestalo. A s tím souvisí třetí emoce, kterou byla naděje. Když k tomu došlo, říkal jsem si, že se určitě jednou zase nějak spojíme. Nevěděl jsem, kde a jak, ale věřil jsem, že k tomu určitě dojde. A podařilo se to. Spojili jsme se v jiném, větším společném prostoru a ty výhody, které jsme měli dřív, teď máme znovu, jen mnohem větší. Jsem za to moc rád, i za to, že spolu máme skutečně úžasné vztahy. Moje dcera žila v Praze, můj syn žije v Praze, teď s malou přestávkou v Sillicon Valley. Během předvolební kampaně se má rodina přesunula do Prahy, aby se vyhnuli té špíně, kterou tu na nás vytahovali, a já jsem za nimi dojížděl, děti tam chodily i do školy. Takže vztahy zůstaly a my politici je musíme na takto skvělé úrovni pomáhat udržovat.

Empatie jako lék na rychlé změny

Zmínil jste, že jsme se potkali v rámci Evropské unie. Hovoříme s vámi před začátkem setkání prezidentů Visegradské čtyřky. Je to 21 let, co bylo Slovensko vynecháno z první vlny rozšíření NATO kvůli nedostatkům v demokracii. Teď se zdá, jako by se Slovensko v rámci V4 vyjímalo v opačném smyslu: zaujímá nejvíc proevropské postoje. Dokonce se k nim tři nejvyšší ústavní činitelé přihlásili ve společné deklaraci. Jak si to vysvětlujete?

Každá země se vyvíjí v určitých sinusoidách. V některých obdobích má liberální demokracie zelenou, někdy se od ní ustupuje a přicházejí populistické síly. V takových chvílích je důležité nezaujímat vůči sousedům příliš kategorické postoje. Sami jsme to zažili za mečiarismu.

Zároveň často zdůrazňuji, že zapomínáme mluvit o tom, jaký je Evropská unie fantastický projekt a kolik toho našim zemím přinesla. Ať už jde o mír, rozvoj hospodářství, možnosti seberealizace – vzdělávací, pracovní, kulturní. Nemluvíme o tom a neuvědomujeme si, jakou sílu dokáže mít slovo.

Kdybych jako prezident pět nebo deset let ustavičně opakoval, jak je Evropská unie špatný projekt namířený proti nám, důvěra obyvatel bude logicky klesat, protože si řeknou, že na tom něco musí být, když jim to říká jejich nejvyšší politický představitel. Kdyby politici hovořili o tom, že je EU úžasný projekt, díky němuž se tu prostřednictvím investic vytvořily statisíce pracovních míst, pak to ovlivní i vnímání občanů. Vrcholní politici zkrátka mají odpovědnost za to, co říkají, jaká slova používají a jaký to má pak dopad na celou zemi.

Foto N Gabriel Kuchta

Co byste řekl těm, kteří namítají, že pak jde jen o proevropskou propagandu zlobbovaných politiků, kteří fandí Bruselu?

Dobře se to dá ukázat na zemích V4, Itálii, zajímavý byl v tomto ohledu i brexit. Všechno zlé se hodí na Brusel, cokoliv dobré jsme vyhráli my, politici tady doma. Zapomínáme, že v dnešním světě žádné zásadní téma, jako je migrace, klimatické změny, terorismus, nedokáže žádná země řešit sama o sobě. Evropská unie není problém, Evropská unie je řešení. Pokud spolu dokážeme nacházet řešení, tak nás žádná podobná výzva nezdolá. Když se rozdrobíme na skupinu zemí s egoistickými zájmy, bude mít každý stát těžké postavení. Neevropské velmoci nechtějí silnou Evropskou unii, pro ně je výhodné, když místo ní budou jednat rozdrobené, menší státy. Jen dohromady dokážeme hrát nějakou roli, vždyť náš společný hrubý domácí produkt je větší než ve Spojených státech. Skutečně nevidím budoucnost Evropy v podobě egoistických, populistických, xenofobních států.

Mluvil jste o sinusoidách ve vývoji jednotlivých zemí. Česko i Slovensko mají svoje temnější stránky, u vás se mohly projevit úspěchem Kotlebovy strany, v České republice zase letos vznikla vláda díky podpoře komunistické strany. Václav Havel kdysi řekl, že přirozenou nevýhodou demokracie je, že nesmírně svazuje ruce těm, kdo to s ní myslí dobře, zatímco těm, co ji neberou vážně, umožňuje téměř vše. Přišel jste za těch skoro pět let v prezidentském úřadě na to, jak z tohoto paradoxu ven?

Mně se velice líbil podobný výrok Pan Ki-muna, bývalého generálního tajemníka OSN. Říkal, že největší zklamání pro něj v jeho práci představovalo zjištění, že mnozí světoví lídři myslí víc na svou popularitu a svoji moc než na to, co je dobré pro jejich zemi. Proto je tak těžké bojovat s populismem. Populismus znamená, že neprosazujete, co je pro vaši zemi dobré, ale to, o čem se lidé domnívají, že by hypoteticky mohlo být dobré, což nemusí být totéž. Tato zbraň se dnes používá velice účinně. Navzdory tomu si myslím, že v každé evropské zemi chce většina lidí moderní, jednotnou Evropu. Jde o to, aby nás bylo slyšet, abychom se dávali dohromady a abychom jasně odhalovali populisty a jejich zbraně. Problém je, že se hlasy lidí, kteří takto smýšlejí, nedokážou spojovat. Anebo, což je ještě zásadnější, neříkáme nic. Stále platí, že aby zlo zvítězilo, stačí, aby dobří lidé nedělali nic.

Jak probíhal rozhovor: Když jsme slovenskému prezidentovi poděkovali, že rozhovorem s ním můžeme otevřít naše nulté číslo, zažertoval: „Já už jsem pomalu důchodce, za osm měsíců budu v penzi. Dělám si legraci, že já už mám v životě své jisté. Vím, jaký budu mít důchod, ten prezidentský je daný. Vím už také, jak bude vypadat můj pohřeb, protože státní pohřeb se tu konal. Dobíráme se takhle s kolegy. Když jsme protokolárně připravovali pohřeb, říkal jsem jim: Chlapi, když mě budete na to dělo nakládat, tak já vás budu shora strašit, abyste mě na ně nedávali.“ Prezident nás přijal ve viditelně uvolněné náladě, na rozhovor si odložil sako a svou promluvu doprovázel výraznými gesty.

Dnešní doba nahrává populismu množstvím a rychlostí informací. Vítězí emoce, často nejde o skutečnou diskusi. Jak se s tím dá bojovat a jak v takovém prostředí nabídnout smysluplnou alternativu populismu?

V první řadě potřebujeme silné, přesvědčivé lídry. Potřebuje je Evropská unie jako celek. Vyčítám vrcholným představitelům EU, že nefungují jako její advokáti. Já jsem neviděl ani Tuska, ani Tajaniho, ani Junckera, aby jezdili po Evropě a obhajovali tento projekt. Což se pak odráží na domácí půdě, kde politici odporem k Bruselu sbírají politické body.

Dalším faktorem je množství změn, kterým lidé musí čelit. Nastoupily sociální sítě, v propojeném světě roste pocit ztráty identity. Už jen taková banalita, že všechna obchodní centra dnes vypadají úplně stejně, jsou v nich stejné značky, ať jste v Praze, Bratislavě, nebo Mnichově. Lidé se ptají, kdo vlastně dneska jsem? Jsem Čechem, Slovákem, Evropanem? Kdo mě bude chránit v případě problémů? Lidé se nemají s čím ztotožnit, mají pocit, že přicházejí o svou vlastní identitu, a tento pocit se velice snadno transformuje do silného nacionalismu. Změn přichází příliš rychle příliš mnoho.

Bývalý německý prezident Gauck se zamýšlel nad tím, zda integrace neprobíhá až příliš rychle. Češi a Slováci mají za sebou relativně krátkou historii samostatných států, přitom už nemáme hranice, na Slovensku nemáme vlastní měnu, to všechno jsou obrovské změny, které pocit ztráty identity snadno vyvolají. Proto je potřeba mít empatii a silné lídry, kteří se dokážou za společné hodnoty postavit a umějí vysvětlovat, jak úžasný projekt Evropská unie je. Vždycky když jsem mezi mladými lidmi, říkám jim: To vy se za to musíte postavit, vždyť to je hlavně o vás a pro vás. To nám chybí a doplácíme na to.

Nechtěl jsem být politikem

Když jste před pěti lety kandidoval, říkal jste, že hlavním úkolem prezidenta je upozorňovat na největší problémy Slovenska a povzbuzovat vládu a parlament, aby je neignorovaly, ale přicházely se skutečnými řešeními. Jak jste sám v tomto ohledu ve svých očích obstál?

(smích) Na problémy jsem skutečně upozorňoval, to určitě ano. Od romské problematiky, kde například neustále naléhám, abychom zavedli povinnou předškolní přípravu, přes uprchlíky, kdy jsem apeloval na to, abychom ukázali, že jsme moderní země, která umí podat pomocnou ruku. Upozorňoval jsem na problémy ve zdravotnictví, kde nám ve srovnání s jinými evropskými zeměmi umírají tisíce lidí zbytečně. Na všechny tyto problémy trvale upozorňuji.

Bohužel musím přiznat, že se ne vše daří zlepšovat. Například ve školství je každý rok nový ministr, nepodařilo se prosadit změnu vize vzdělávání. Přitom vzdělání by nemělo být předmětem politického boje, protože stav školství předznamenává to, jak bude vypadat naše budoucnost. Nad takovým tématem by se měla celá politická reprezentace shodnout. To se bohužel nestalo. V mnoha oblastech jsme se posunuli dopředu, ekonomicky se nám daří, nezaměstnanost klesá, ale s některými bolestivými tématy se neumíme vypořádat.

Foto N Gabriel Kuchta

Co pro vás byla nejtěžší chvíle v prezidentském úřadě?

Bezesných nocí bylo hodně. Asi nejtěžší bylo poslední období po vraždě novináře Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, kdy stovky tisíc lidí vyšly do ulic a požadovaly zásadní změnu. Jako prezident jsem tehdy řekl, že se pokusím naši zemi touto krizí provést. Bylo to nesmírně náročné období, protože každý čekal od prezidenta něco jiného. Někteří očekávali, že prezident bude jen tiše sedět a poslouchat a vláda si to vyřeší sama. Jiní si zase představovali, že prezident jmenuje svou vlastní vládu a půjde proti ústavě. Z krize jsme se sice dostali, ale důvěra ve stát se pořád nevrací.

Ve chvíli, kdy se otřásla důvěra ve stát, zaznívalo mnoho hlasů, že se vražda nikdy nevyšetří. Teď se ukazuje, že naděje existuje. Znamená to, že poplašné zprávy vzešlé z logické prvotní nedůvěry byly zbytečné?

To má tři roviny. Tou první je skutečnost, že nedůvěra ve výkon policie, předešlou vládu a hlavně v tehdejšího ministra vnitra (Kaliňáka – pozn. red.) byla obrovská. Nevyřešených kauz, mlžení a dalších selhání měla policie na kontě mnoho. Že na východě Slovenska působí italská mafie, o tom měl ministr vnitra desítky zpráv od informačních služeb. Přesto nejednal. Až po vraždě Jána Kuciaka byl italský mafián zatčen.

Druhou rovinou je samotná vražda. I já jsem ujišťoval veřejnost, že zločin vyšetřují ti nejlepší lidé, kteří udělají vše, co bude v jejich silách. Už jsem jim také několikrát poděkoval za to, že se podařilo zatknout podezřelé. Ale zase se ukazuje, a to je ta třetí rovina, že mafián, o němž se mluví jako o jednom z možných objednavatelů vraždy, je produktem předchozí politické garnitury. Jeho působení a život na Slovensku, to, jak se choval, jak lidem arogantně vyhrožoval, ukazuje na předešlá selhání. Chybí nám také nezávislá inspekce policie, což je vidět i při vyšetřování únosu vietnamského občana, který byl zorganizován přes naše území a u něhož existuje obrovské podezření, že do něj byli zapleteni i naši politici. Důvěra občanů se pak získává zpátky velice obtížně.

Kdybychom s vámi přijeli dělat rozhovor za dva roky, v jakém politickém postavení byste s námi chtěl hovořit?

Víte, já jsem nikdy nechtěl být politikem. Dlouhá léta jsem to zcela odmítal. Až když jsem pracoval v Dobrém andělovi a viděl jsem, kolik toho selhává, z pocitu odpovědnosti jsem si řekl, že bych se tomu neměl vyhýbat. Kdyby v té době kandidovala paní Radičová, nekandidoval bych. Věděl bych, že máme dobrou kandidátku, a pomohl bych jí, jak bych dovedl. Teď je přede mnou ještě osm měsíců v roli prezidenta a hodně přemýšlení, jak dál. Rozhodně bych nerad zklamal občany. Jejich důvěra ve mně je pořád vysoká, rád bych ji nějak zužitkoval, abychom měli dobrou vládu, v níž budou čestní a schopní lidé. Ale jak s tím naložím, ještě nevím. Mám před sebou měsíce tvrdé práce. Až budu odcházet z úřadu prezidenta, přál bych si, aby si lidé řekli: to nebyl špatný prezident. To je teď moje priorita, ne spekulace, co bude potom.

Andrej Kiska (55) Čtvrtý prezident samostatného Slovenska byl do funkce zvolen v přímé volbě v březnu 2014, když ve druhém kole přesvědčivě porazil tehdejšího premiéra a dominantní postavu slovenské politiky Roberta Fica. V 90. letech vybudoval dvě splátkové firmy, jejichž prodejem později vydělal stovky milionů korun. V roce 2006 založil neziskovou organizaci Dobrý anděl, která pomáhá rodinám s dětmi v těžkých životních situacích. Letos v létě Kiska oznámil, že nebude kandidovat na druhé prezidentské období. Jakým způsobem zůstane aktivní ve slovenské politice, se teprve chystá oznámit.

Avizoval jste ale, že někdy mezi volbami a Vánocemi řeknete, jaký je váš plán.

Mé oznámení, že chci dál pomáhat politickému životu, vyvolalo spoustu spekulací, někteří politici mé prohlášení využívají k tomu, aby zakryli svá vlastní selhání. Nechci, aby lidé začali pochybovat o tom, co se vlastně děje. Kdy a co oznámím, se ještě bude upřesňovat. Už neudělám tu chybu, abych se nechal zatáhnout do podobné debaty, a neposkytnu k tomu záminku ani jedním slovem. Má odpověď zní takto: mám před sebou osm měsíců, během nichž je absolutní prioritou výkon úřadu. Je v tom spousta viditelné i méně viditelné práce, kterou chci vykonávat co nejlépe. Ctím prezidentský slib a závazky vůči občanům.

Náš rozhovor vzniká pro nulté číslo českého Deníku N, což je česko-slovenský projekt, který se inspiroval úspěchem slovenského Denníku N. Je pro vás tento slovenský export do České republiky významný? Pokud ano, v čem?

Jsem rád, že si i dnes dokážeme předávat dobré myšlenky, tak jako dříve v rámci Československa. Zmíním příklad Dobrého anděla, který vznikl na Slovensku a v Česku se stal úžasným projektem. Mnohé české nápady zase přicházejí na Slovensko. Jsem rád, že se idea Denníku N jako úplně nezávislého média přenáší i do České republiky. Diskutujeme často o svobodě médií, o tom, zda dokážou být skutečné svobodná, když jsou někým vlastněna. V některých médiích v minulosti docházelo doslova až k omezování svobody. V jiných médiích novináři pracují s vědomím, kdo je majitelem, a mají vnitřní brzdu, co a jak psát. Je těžké vidět jim do duše. Pokud vzniká absolutně nezávislé médium, je to dobrý krok a nesmírně držím českému projektu palce, aby byl minimálně tak úspěšný, jako je na Slovensku. Protože i Dobrý anděl v Česku je už dnes podstatně úspěšnější než na Slovensku.

Letos máme takzvaný osmičkový rok. Vy jste velice aktivní v připomínání těchto událostí a promluvách o nich. Snažíte se pracovat s vazbou na to, co bylo, co si z toho máme vzít. Myslíte si, že se z historie umíme poučit dostatečně? Mám na mysli třeba úspěch Kotlebovy strany na Slovensku.

Když jsem mluvil k osmašedesátému, zdůrazňoval jsem, jak je důležité, aby rodiče, kteří to zažili, řekli dětem, co se může stát, když se svoboda prolomí silou. Já jsem osmašedesátý prožil, vzpomínám si na tanky na náměstí v Popradě. Ale pro dnešní mladé lidi je to, jako kdyby mně někdo vyprávěl o první světové válce. Osobně se jich to nedotýká. Přesto je třeba minulost připomínat a ukazovat paralely se současností, vysvětlovat, jak k některým věcem mohlo dojít.

Jak řekl jeden přeživší z Osvětimi, nesmíme dovolit, aby se naše chyby a naše minulost staly budoucností našich dětí. Pokud necháme v zárodcích růst zlo, když k němu budeme tolerantní, když nepostavíme jasné hranice nenávisti, xenofobii, rasismu, když se spokojíme s tím, že máme demokracii a jde o zvolené strany, a necháme jejich extremismu prostor, dopadneme špatně. V každém z nás je trochu anděla i trochu ďábla. Když v lidech budeme probouzet ďábla, může to způsobit obrovské tragédie. Musíme připomínat, co se stalo. A hlavně nedovolit, aby se tyto věci zopakovaly.

O rozhovor jsme žádali i českého prezidenta Miloše Zemana, ale byli jsme odmítnuti.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Rozhovory

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější