Tatínek si každý den pobrečí a dáme si štamprlku, popisuje syn péči o starého otce
Poslední tři roky se Miroslav K. (příjmení nechtěl zveřejnit) z Kyjovska stará o své nemocné staré rodiče. Strasti a radosti jejich soužití popisuje na Twitteru. V létě mu zemřela matka a on se teď pokouší udržet v psychické pohodě otce. „Snažím se všem lidem dokázat, že když člověk chce, může se seniory žít jako s důstojnými partnery,“ říká v rozhovoru pro Deník N Miroslav, na sociální síti známý jako Komikom.
Jak jste se dostal na Twitter?
Přes synovce před šesti nebo sedmi lety.
Přijde mi, že zpočátku jste zveřejňoval především snímky jídla a básně, ale později se to přeměnilo v příběhy z péče o rodiče. Je to tak?
První rok jsme měli s dalšími uživateli soutěž v básničkách. Poté jsme s partnerkou získali do pěstounské péče dvě malé děti z naší rodiny, bylo jim zhruba šest a sedm let. Její neteř tehdy měla problém se zákonem a drogami a my jsme byli nejbližší žijící příbuzní. Pečovali jsme o ně asi čtyři roky. Psával jsem tedy hodně příspěvků o soužití s malými dětmi.
Poté jsem se trochu odmlčel, protože jsem měl spoustu různých starostí a chtěl jsem si dát trochu oraz. Pak jsem začal psát další příspěvky, spíš o jídle a práci. Ostatně to odpovídá popisku v záhlaví, tedy pivo, víno, destiláty.
Teď ale píšete hlavně o péči o svého otce.
Zhruba před třemi lety tatínek prodělal velkou srdeční příhodu. Byl asi osm měsíců v nemocnici, a když se z ní vrátil, maminka, která byla sama hodně nemocná, nebyla schopná se o něj postarat. V té době už jsme neměli děti v pěstounské péči. S partnerkou jsme se rozešli, takže jsem byl v podstatě volný. Naši by v žádném případě nechtěli jít do domova důchodců, proto jsem si zvolil, že se o ně postarám.
DNES OPĚT U NAŠICH
( o motivaci😀 )
Táta : " Mamko, dnes nás Mirek vezme po obědě na výlet. Pojedeme na Hostýn, ty si projdeš Křížovou cestu a já si dám zatím pivo. "
Máma : " Dědo, když projdeš půl té křížové cesty se mnou, můžeš si dát dvě. "— Mirek K. (@komikom1) July 21, 2019
Bylo to pro vás těžké rozhodování?
Vůbec ne. Jako každé dítě jsem rodičům dlužen přinejmenším to, že mě vychovávali a pomáhali mi. V té době jsem měl práci, kterou jsem si mohl sám rozvrhnout. To v podstatě trvá dodnes. I po maminčině smrti je na tom tatínek tak, že tři čtyři hodiny denně vydrží sám.
Chodí o dvou berlích a největší obavu mám z toho, aby někde nespadl, protože se sám nezvedne. Ráno před odjezdem s ním posnídám, něco mu nachystám a odjedu. Když se vrátím, udělám mu oběd. Tatínek je hodně velký čtenář, proto mám čas udělat si svoji práci.
Některé příspěvky píšete v nářečí. To byl záměr?
Nejprve jsem psal spisovně, ale později jsem si říkal, proč nevyužít toho, že rodiče mluví nářečím a já ho umím taky. Proto jsem to odděloval – oni jsou v nářečí a já spisovně, ale někdy mi to ulítne a celý tweet je v nářečí.
Ranní rozmluva …
Já: "Tati, proč ještě nespíš? Je pět."
Táta: "Ty mamčiny pády ňa dycky rozhodijů."
Já: "Pokaždé si nevzpomene, že má vysunout zábradlí."
Táta: "No šak, dybys tu nebýl, kdo by ju zvihál?"
Já: "Zatím to zvládáme, uvidíme."
Táta: "Bójím sa co bude, nalej."#tožtak— Mirek K. (@komikom1) June 1, 2020
Začal jsem psát o rodičích, o radostech a strastech se dvěma nemohoucími. Maminka byla téměř slepá a tatínek nepohyblivý. Musím přiznat, že
