Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Tatínek si každý den pobrečí a dáme si štamprlku, popisuje syn péči o starého otce

Miroslav K. Foto: archiv Miroslava K.
Miroslav K. Foto: archiv Miroslava K.

Poslední tři roky se Miroslav K. (příjmení nechtěl zveřejnit) z Kyjovska stará o své nemocné staré rodiče. Strasti a radosti jejich soužití popisuje na Twitteru. V létě mu zemřela matka a on se teď pokouší udržet v psychické pohodě otce. „Snažím se všem lidem dokázat, že když člověk chce, může se seniory žít jako s důstojnými partnery,“ říká v rozhovoru pro Deník N Miroslav, na sociální síti známý jako Komikom.

Deník N připomíná rozhovor s Miroslavem K. na památku jeho otce, který 11. listopadu zemřel.

Jak jste se dostal na Twitter?

Přes synovce před šesti nebo sedmi lety.

Přijde mi, že zpočátku jste zveřejňoval především snímky jídla a básně, ale později se to přeměnilo v příběhy z péče o rodiče. Je to tak?

První rok jsme měli s dalšími uživateli soutěž v básničkách. Poté jsme s partnerkou získali do pěstounské péče dvě malé děti z naší rodiny, bylo jim zhruba šest a sedm let. Její neteř tehdy měla problém se zákonem a drogami a my jsme byli nejbližší žijící příbuzní. Pečovali jsme o ně asi čtyři roky. Psával jsem tedy hodně příspěvků o soužití s malými dětmi.

Poté jsem se trochu odmlčel, protože jsem měl spoustu různých starostí a chtěl jsem si dát trochu oraz. Pak jsem začal psát další příspěvky, spíš o jídle a práci. Ostatně to odpovídá popisku v záhlaví, tedy pivo, víno, destiláty.

Teď ale píšete hlavně o péči o svého otce.

Zhruba před třemi lety tatínek prodělal velkou srdeční příhodu. Byl asi osm měsíců v nemocnici, a když se z ní vrátil, maminka, která byla sama hodně nemocná, nebyla schopná se o něj postarat. V té době už jsme neměli děti v pěstounské péči. S partnerkou jsme se rozešli, takže jsem byl v podstatě volný. Naši by v žádném případě nechtěli jít do domova důchodců, proto jsem si zvolil, že se o ně postarám.

Bylo to pro vás těžké rozhodování?

Vůbec ne. Jako každé dítě jsem rodičům dlužen přinejmenším to, že mě vychovávali a pomáhali mi. V té době jsem měl práci, kterou jsem si mohl sám rozvrhnout. To v podstatě trvá dodnes. I po maminčině smrti je na tom tatínek tak, že tři čtyři hodiny denně vydrží sám.

Chodí o dvou berlích a největší obavu mám z toho, aby někde nespadl, protože se sám nezvedne. Ráno před odjezdem s ním posnídám, něco mu nachystám a odjedu. Když se vrátím, udělám mu oběd. Tatínek je hodně velký čtenář, proto mám čas udělat si svoji práci.

Některé příspěvky píšete v nářečí. To byl záměr?

Nejprve jsem psal spisovně, ale později jsem si říkal, proč nevyužít toho, že rodiče mluví nářečím a já ho umím taky. Proto jsem to odděloval – oni jsou v nářečí a já spisovně, ale někdy mi to ulítne a celý tweet je v nářečí.

Začal jsem psát o rodičích, o radostech a strastech se dvěma nemohoucími. Maminka byla téměř slepá a tatínek nepohyblivý. Musím přiznat, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější