Kvůli Palachovi měli lidé zapomenout na všetatskou cibuli, i kudy chodili do školy. Na hřbitov nesměli doprovodit své blízké

Jan Palach byl už desátý rok po smrti, když se naše rodina včetně mě, tehdy jednoletého batolete, v roce 1979 přestěhovala do Všetat, vesnice, v níž své dětství a dospívání prožil i Jan Palach (přestože se tu nenarodil). Můj otec tam začal pracovat jako podnikový zubař místního JZD, nejstaršího jednotného zemědělského družstva v kraji, proslaveného produkcí všetatské cibule (zmínky o této speciální odrůdě se objevují již v 17. století).

V roce 1973 nechali komunistické úřady ve vší tichosti tělo Jana Palacha, jemuž na olšanský hrob lidé nepřestávali pokládat květiny, zpopelnit a uložit do neoznačeného hrobu na hřbitově ve Všetatech (kde tou dobou už nebydlel nikdo z Janových příbuzných). Obyvatelé městečka dostali shora nakázáno, že pohřební průvody od této chvíle musí končit už u posledního domu a pozůstalí se pak musí vrátit domů. Na hřbitov, který se nachází asi půl kilometru za Všetaty, jel vůz s nebožtíkem už sám a s mrtvým se u jámy „rozloučili“ jen řidič a hrobník.

To mělo zamezit „možné nevítané demonstraci“, týkající se nejznámějšího člověka na místním hřbitově. Nezamezilo. Můj otec svůj vztah k Janovi demonstroval tím, že jsme každou neděli chodili na rodinný výlet na hřbitov, kde jsme jako přespolní naplaveniny „nikoho neměli“, a na jeden neoznačený hrob jsme položili kytičku, kterou místní hrobník – podle příkazu vrchnosti – obratem vyhodil.

Ze stejného důvodu se musel přestěhovat i vstup do zdejší základní školy z hlavních do bočních dveří: u těch hlavních se totiž původně nacházela stará Janova pamětní deska z roku 1969, kterou ovšem záhy zakryla štukatura – zdejší bdělé orgány dospěly k závěru, že se bude raději vstupovat jinudy, aby žalující hora sádry neprovokovala kolemjdoucí.

Je paradoxní, že kvůli člověku, jako byl Jan Palach, který měl Všetaty tak rád, zmizela v době, kdy jsem vyrůstal, i značka „všetatská cibule“. Hlídalo se, aby se „manifestačně“ neobjevovala na křídou psaných poutačích u prodejen ovoce a zeleniny. Ze stejných důvodů se cibulí proslavené JZD Všetaty muselo přejmenovat – dostalo jméno sousední obce, kde žádné družstvo neměli – na JZD DŘÍSY (nápis se skvěl nad jeho branou napsáno vyvedený velkými písmeny a jen malými pod ním stálo „se sídlem ve Všetatech“).

Zahlazovací politika režimu šla dokonce tak daleko, že když měl můj otec, jehož koníčkem byla účast ve vědomostních televizních soutěžích, v roce 1983 v úvodu jedné takové soutěže odpovědět, kde pracuje, dostal od dramaturga jasný příkaz: Nemůžete říct, že jste zubařem ve Všetatech, musíte odpovědět, jsem zubař z Prahy.

Mé dětství (a zrání) s Janem

Já jsem zatím rozum bral mezi lidmi, kteří byli malému Janovi blízcí tak, jako později mně. Na začátku 80. let mě ve školce měla na starosti paní učitelka Michalová, která před lety vychovávala i jeho, ve škole byla ředitelkou bývalá Janova třídní učitelka Holubová, v lavici vedle mne seděl Petr Čurda, jehož otec chodil s Janem do třídy – a naším třídním byl několik měsíců učitel, který šokované paní Palachové během společné jízdy vlakem do Prahy přečetl z novin informaci o činu jejího syna.

V paneláku s námi bydlel všetatský poštmistr (a zároveň pomalu a jistě se prosazující literát) Ludvík Kůs, který kdysi jezdil s Janem vlakem na mělnické gymnázium, jež oba navštěvovali. Přítelem mého otce (a manželem místní učitelky ruštiny, u níž jsem to měl nahnuté stejně jako kdysi Jan) byl nejuctívanější normalizační občan naší dvoutisícové obce PhDr. Miroslav Slach (1919–2001), který se na stará kolena stal oblíbeným autorem historických románů.

Za Janových působil na škole jako ředitel. To on měl zásluhu na tom, že rodiče poslali Jana na studia. Bohužel se nejspíš také nepřímo podepsal i na jeho smrti, když Janovi