Toto je naše místo k žití, jiné nedostaneme, říká autor Města naruby. Proč se trýznit toužením po světě, jaký není a nebude

Vaše knížka má několik názvů. Město naruby. Vágní terén. Místa mezi místy. Vnitřní periferie. Proč? Nemohli jste se rozhodnout?

Kdybychom se museli rozhodnout pro jediný, byla by to asi ta Místa mezi místy. To spojení je asi nejobecnější a všechny typy těch míst i terénů tak nějak zastřešuje. Botanik a básník Jiří Sádlo nebo spisovatel Michal Ajvaz se v knize každý po svém pokusili udělat typologii a mně z ní vychází, že pod Místa mezi místy se toho schová asi nejvíc. Jde o místa velmi různorodá.

Jaká?

Místa zplanělá a zapomenutá, místa, kde se prosadila městská „nová divočina“, která se prolíná se zbytky panelů nebo ruinami zídek domů. Potkáte tam věci i situace, které byste jinde nečekali… Jde o to, že prostor města – jak by se nám, jeho obyvatelům, možná líbilo – není gumový, není natahovací. Když si jej rozparcelujeme a osídlíme jednotlivými funkcemi, co město má, vždycky nám něco zbude!

V prostoru mezi trafostanicí, autostrádou a benzinkou nám zbude kus země bující křovím, lebedou a dost možná i jinými formami života – říkejme mu třeba vágní terén v prostoru. V časoprostoru mezi pivovarem, už pár let zbouraným, a bytovkou, co tam za pár let nejspíš vyroste, se objeví proluka několika let, kdy to tam žije svým vlastním životem – a to je zase vágní terén v čase. Místa ve městě se takto proměňují a pulzují.

Jak se nějaké konkrétní místo proměňovalo?

Krásný příklad je lom pod pražskou barrandovskou skálou. Dávno vytěžený a své funkce zbavený. Na přelomu 19. a 20. století místo po skončení těžby odpočívalo a odpočívalo. Byl tam vágní terén. Pak tam Václav Maria Havel nechal vybudovat bazén, který byl součástí luxusních Barrandovských teras – místo zase ožilo a získalo svou funkci. Po znárodnění terasy postupně po dekády dosluhovaly, až v osmdesátých letech dosloužily a začaly chátrat, a také bazén sloužil, sloužil, až někdy v 90. letech dosloužil. A je tam zase vágní terén! Ale teď se terasy opravují, tak uvidíme, co bude s bazénem dál…

Urbanismus nebo správa města však těm mezerám, místům mezi místy v časoprostoru města, moc nevěnují pozornost. „Však to místo jen dočasně čeká na své další využití.“ Ale než se u nás něco naplánuje, schválí a začne stavět, může taková mezera trvat minimálně sedm osm let.

A jsou „mezery“, které čekají deset, dvacet, ale třeba i čtyřicet let. Zapomene se na ně, změní se plány, změní se režim. Mezitím si místo žije vlastním životem a na svou funkci stále čeká. A někdy na sebe spontánně nabere funkce, které mu nikdo oficiálně neurčil.

Zase poprosím o příklad.

Jako dítě jsem chodil ve Zlíně na „Bažinky“. Říkali jsme tak místu, kde byl rozestavěný sportovní areál na okraji města, který už Baťa na počátku druhé světové války nedokončil. Hrávali jsme si tam, byla to naše krajina pokladu na Stříbrném jezeře, jezdili jsme na vorech, chytali žáby, nosili domů užovky.

Chodili jsme tam sami, ale i na různá cvičení se školou. Bratr tam měl před svatbou táborák a loučení se svobodou… Areál byl dokončen až na přelomu 80. a 90. let, téměř půl století byl oficiálně mezerou, místem, které na svoji funkci teprve čeká. Vágním terénem.

Některá místa mohou být ladem a oficiálně bez funkce rok, některá pár let, jiná celá desetiletí. No ale kromě těchto na první pohled zanedbaných míst je město také plné míst, která prázdná a „bez funkce“ udržujeme záměrně. Různé proluky a ochranné zóny mezi jednotlivými obsahy města, všechny ty nesčetné prostory levně osázené tzv. izolační zelení či liniovou zelení. Ale i ty mohou, pokud je pravidelně neudržujeme, rychle zvágnět. Stačí rok nesekat a je tu plevel. Stačí pár let a je tu křoví. Za deset let je z toho hotová nová divočina.

Nohy na kolejích

Skoro jedno desetiletí také trvalo, než se zrodila vaše knížka. Podílelo se na ní osmnáct autorů a vy jako její duchovní otec a editor jste s ní byl od samého začátku, povídali jsme si o ní už v rozhovoru před šesti lety. Při takových dlouhodobých projektech se lidi někdy ožení, přivedou na svět děti, rozvedou se…

Naše osmnáctihlavé manželství vědců a umělců to přežilo! (směje se) Byli jsme taková rodinka s docela bohatým sociálním životem. Někteří se známe už léta – od studií na Přírodovědecké fakultě UK, kde nás do vágních terénů začal brávat botanik a básník Jiří Sádlo. Každý jsme jiný. Přírodovědci, sociální vědci, umělci, jeden performer, urbanista, filozof, ženy, muži, starší, mladší. Babylon. Ale moc příjemný.

Nechtěl jsem, aby to byl sborník, chtěl jsem, aby v knize témata navazovala, aby to dávalo smysl. Pořád jsme se scházeli, oponovali si své kapitoly, přepisovali. A v první půlce projektu jsme několik let chodili do vágních terénů na exkurze. A mimochodem, v tom osmnáctihlavém manželství byla i moje partnerka, říkáme jí „psychoterapeutka vágního terénu“, Kristýna Bušková.

To ona je autorkou kapitoly o přízracích a traumatech, která v sobě nesou vágní terény?

Ano. Vychází z učení jungovské psychoanalýzy. Člověk má nejen svoji „personu“, která vyjadřuje vědomí, ale i své nevědomí. A podobně jsou na tom i města. Je ošidné je redukovat jen na to, co je dobře viditelné a na odiv dávané – Prahu na Hradčany a všechny ty nóbl čtvrti kolem, Ostravu na jádro města okolo náměstí s věží. Tak jako u člověka hraje i u měst roli to, co je na první pohled skryto na vnější i vnitřní periferii našeho zájmu, jejich „nevědomí“. Měli bychom přijmout fakt, že města obsahují i jiné formy života a setkávání, než jaké očekáváme, než pro jaké je stavíme.

Dali jste se dohromady při poznávání sebe sama ve vágním terénu?

To ne. (směje se) Bylo to jinak. Chodili jsme spolu a já si myslel, že chodíme na vycházky „do přírody ve městě“, ale ve skutečnosti jsme vlastně chodili do vágních terénů. A Kristýna z toho křoví a rozpadlých panelů měla nejdřív osypky. Dokonce pocity úzkosti. A