Deník N

Nejen bolševník, ani akáty a vlčí máky u nás nejsou doma

„Když nová kytka někde převládne, přizpůsobí si prostředí kolem sebe. Svému metabolismu, své dynamice růstu, svým požadavkům na vlhkost...“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Když nová kytka někde převládne, přizpůsobí si prostředí kolem sebe. Svému metabolismu, své dynamice růstu, svým požadavkům na vlhkost…“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

S profesorem Petrem Pyškem z Botanického ústavu AV ČR, jedním z nejúspěšnějších českých vědců, o ekologii invazí, kácení akátů, nastupující hrozbě sucha, také o borovicích, kterým svědčí, když hoří les; a především o tom, jak důležité je vědět, kdy v přírodě zasáhnout a kdy nedělat nic.

Pracovna profesora Pyška v budově Průhonického zámku je prostorná, obložená dokola policemi a skříněmi, jež jsou plné knih, časopisů, šanonů a všemožné jiné papírové dokumentace: připomínka, že na informace se donedávna dalo sáhnout. Kromě toho tam jsou stoly s počítači a všelijakým nářadím a fotografie a teplo a útulno. Pracovna na práci, ne na předvádění. „Pijete turka?“ Přisvědčil jsem a dostal dávku velkou jak ta pracovna. Porazila by slona, kdyby neměl takový návyk na kofein jako já. Vzduch se chvěl kytarovým sólem, které nám hrál Jimmy Page, káva byla horká a hořká a mně bylo jasné, že tohle bude příjemný rozhovor.

Kolik invazních druhů by se našlo tady v parku?

Nějaké ano. Jsou tu například nějaké křídlatky… Kdyby tu nebyly, bylo by to to lepší, ale žádný vážný problém to nepředstavuje.

A co zdejší slavné magnolie? Ty přece také nejsou původní. Ale to je vlastně asi blbost… Nešíří se samy od sebe, je to tak, že?

Je. Nám, kdo se biologickými invazemi zabýváme, někdy nasazují psí hlavu, že bychom nejraději zlikvidovali všechno, co sem nepatří, ale tak to není. My říkáme pořád dokola, že hlavní je rozlišovat. Stanovit priority, s čím se má něco dělat a na co se vykašlat. Magnolie v parcích rozhodně likvidovat nechceme, ale stejně tak nechceme likvidovat většinu těch zavlečených kytek ve volné přírodě. Za prvé to stejně nejde, za druhé k tomu není důvod. Vlčí máky sem taky nepatří a nikdo neříká, že se jich máme zbavit. Totéž platí o spoustě polních plevelů. Do značné míry to je věc názoru. Příklad: moje žena je zahradní architektka. To je obor s několika názorovými proudy, některé z nich se snaží tlačit zákazníky k tomu, aby volili především domácí rostliny.

Hlavně asi poslední dobou, ne? Myšlení se mění.

Mění, ale hlavně kvůli suchu. To je problém, který si veřejnost uvědomuje víc než invaze. Což je v pořádku, on to taky mnohem větší problém je. Ale zpátky k otázce: důležité je vědět, které rostliny mohou způsobit problémy, a na ty se zaměřit. Pokud možno hned od začátku. Je to stejné jako v medicíně, prevence je základ.

A jak se taková prevence dělá?

Tak například: Evropská unie má seznam invazních druhů rostlin a živočichů, které jsou tady už přítomny. Vedle toho existuje jiný seznam, na němž jsou ty druhy, které by mohly být nebezpečné, kdyby se sem dostaly.

Preventivní seznam.

Ano. Ten vychází ze znalostí, které o příslušných kytkách a zvířatech mají jinde. A z úvahy, co by sem klimaticky zapadlo, co žije v podobných podmínkách. Třeba v Severní Americe.

Co z toho evropského seznamu invazních druhů vyplývá?

Zvířata a rostliny, které na něm jsou, se nesmí šířit. Nesmí se s nimi obchodovat, jsou to druhy, které by se měly utlumovat. Ten seznam je výsledkem politického kompromisu. Z jeho existence totiž plynou pro členské země povinnosti, které stojí peníze. Ale v každém případě jde o první společný evropský zákon o ochraně přírody od roku 1992, a to je pozitivní počin.

Hodně lidí asi vůbec neví, které druhy jsou u nás původní a které ne. Koneckonců – člověk pořád mění přírodu. Snad už od neolitu. Kudy vede čára, podle které stanovíte, co je původní a co invazní?

Po několika stovkách let, které má zkoumání přírody už za sebou, se už docela dobře ví, která kytka je kde doma.

Ano, ale co znamená doma? Jak daleko do minulosti musíme jít?

Před začátek vlivu člověka. Což ve střední Evropě skutečně znamená začátek neolitu, možná spíš mezolit. Dá se to říci taky tak, že hledáme dobu, kdy vliv člověka na přírodu, na krajinu, začal být kvalitativně jiný než vliv jakéhokoli jiného velkého savce. Když jde krajinou divoké prase, taky se mu nějaká semena nachytají na srst a skončí o kus dál. Ale člověk začal v nějakém okamžiku přetvářet krajinu cíleně a druhy šířit záměrně. Nebo mimoděk. Když si první zemědělci začali nosit osivo, nosili s ním i plevel. To ale neznamená, že můžeme kreslit přesné mapy se šipkami. I když známe původní areály, nemusíme znát původní habitaty. Ty už leckdy neexistují.

Habitat (též biotop): typ přírodního prostředí, v němž daný druh žije, charakterizovaný fyzickými (teplota, typ půdy, vlhkost, světlo…) a biologickými (potravní řetězce, predátoři…) vlastnostmi.

Areál: území, kde se určitý druh vyskytuje; oblast na mapě.

Když je druh zavlečen jinam, může být různě úspěšný. Je-li schopen se v novém území rozmnožovat, aniž by mu člověk nějak pomáhal – třeba opakovaným zavlékáním – pak se stane zdomácnělým neboli naturalizovaným. A těm z naturalizovaných, kterým se daří mimořádně dobře, které začnou v původních společenstvech převládat a rychle se šíří, těm se pak říká invazní druhy.

Jak dlouho se o tom takhle uvažuje? Kde začíná historie invazní biologie?

O zavlékání druhů píše už Darwin. U nás také už počátkem devatenáctého století botanici rozlišovali, jestli je rostlina domácí, nebo odněkud přišla. Za skutečný počátek oboru se ale považuje kniha britského zoologa Charlese Eltona, vydaná v roce 1958…

… kdy jste se vy narodil…

Ano, já a zakladatelská kniha oboru jsme stejně staří. Pak mám ještě kolegu Davida Richardsona z Jihoafrické republiky, se kterým hodně spolupracujeme, ten je taky stejný ročník. Charles Elton se zabýval invazemi od třicátých let, hodně se věnoval popularizaci, pomáhal upozorňovat, že skutečně jde o praktický problém, zejména na ostrovech. Pak to ještě chvíli trvalo, skutečný velký start oboru nastal v osmdesátých letech minulého století.

A proč to vlastně je praktický problém? Protože nové druhy vytlačují ty domácí, nebo ještě z nějakého jiného důvodu?

Vliv na diverzitu je nejviditelnější. A diverzita je chytlavé slovo, dostalo se už do slovníků politiků, každý ví, že je třeba ji uchovat. Háček je v tom, že u rostlin prakticky nemůžete prokázat, že nějaký druh vyhynul kvůli invazi – to se dá tvrdit snad jen v rámci jednotlivé lokality či ostrova, a stejně se stává, že se po desítkách let objeví rostlina, která přežívala jen v podobě semen. Takže naši oponenti pak říkají, že diverzita se invazemi vlastně zvyšuje a že se jim má nechat volný průběh. Jenže kromě vlivu na diverzitu tady jsou i jiné důsledky. Nenápadnější a hlubší. Když nová kytka někde převládne, přizpůsobí si prostředí kolem sebe. Svému metabolismu, své dynamice růstu, svým požadavkům na vlhkost… Existují příklady velkých krajinných změn jako zasolení půdy, zazemňování vodních toků. To už pak má socioekonomické důsledky. Rostliny ovlivňují člověka. Změní třeba ráz zemědělství, nebo ho v dané oblasti úplně znemožní.

To zní úplně neuvěřitelně. Denně kolem sebe vidíme, že rostliny reagují na krajinu. Krajina určuje, co tam roste a co ne. Ale naopak?

Tady se dotýkáme diskuse o příčině a následku. Jsou invaze příčinou, nebo důsledkem krajinných změn? V angličtině se používají termíny driver a passenger. Krajina se pořád mění, dnes hlavně zásahy člověka. U nás dobře víme, jak se obraz krajiny změnil kvůli združstevňování zemědělství v padesátých letech a velké výstavbě v sedmdesátých. To vede k představě invazí jako důsledku. Passenger. Ale může to fungovat i jinak. Když v jižní Africe po invazi borovic vznikne les, který tam předtím nebyl, přetvoří to krajinu. U nás je podobným příkladem bolševník ve Slavkovském lese.

Dobře, tím se změní vzhled krajiny. Ale složení půdy? Vlhkost?

Taky. Přijdou kytky, které rostou rychleji než ty původní. Rychleji odčerpávají živiny. Ty se nestíhají doplňovat, změní se složení půdy. O vodě platí totéž.

Takže borovice si samy vytvářejí tu suchou písčitou půdu, kde zpravidla rostou?

Ne. Nesmíte to vidět tak mechanicky, každý případ je jiný. Ale pěkný příklad jsou tamaryšky na jihozápadě USA.

Známá věc, tamaryšek vypije vodu.

Ano. Ale horší je, že tahá sůl ze spodních horizontů k vrchním vrstvám půdy. Zasolí půdu tak, že se na ní nedá už nic pěstovat, ani když tamaryšky vykácíte.

To je docela síla.

Každý druh to dělá jinak. Třeba ty borovice… V aridních oblastech je přirozeným krajinotvorným činitelem oheň. Borovice dokážou změnit frekvenci požárů. Prostě tam hoří častěji. Jsou na to adaptované, mají semena, která ze šišek vypadávají po požáru. Na půdě po požáru rostou přednostně borovice, jiná semena stromů tam nejsou. Podobné je to s některými druhy afrických trav. Lépe hoří, a pomáhají tak vytvářet oheň, který jim evolučně vyhovuje. V amerických prériích jsou místa, kde dřív hořelo jednou za padesát let, teď po invazi jednou za tři až pět.

To je tedy ještě větší síla. Vždyť to je učiněný horror!

Buď si rostlina ve společenstvu najde prázdné místo, volnou niku, kterou ještě jiný druh nevyužívá. V takovém případě je pro ni správná strategie, aby se co nejvíc svými nároky a způsobem života podobala domácím druhům. Anebo je úplně jiná než domácí druhy, což je taky dobré, protože se dostane na okraj spektra vlastností společenstva a tam převládne. Stačí třeba, aby byla vyšší.

Co je u nás markantním příkladem zavlečené rostliny, když pomineme notoricky známý bolševník?

Akát. Na něm se dá dobře ukázat prioritizace a diferencovaný přístup, jak jsme o tom mluvili na začátku. Když se dostal na seznam EU, chytil se toho bulvár a začalo se psát: budou se muset vykácet všechny akáty, co chudáci včelaři, budou se muset vybíjet zvířata v zoologických zahradách a podobně. Reálně je to tak, že staré akátiny nemá smysl kácet. Ale když ho necháte v teplejší stepní krajině, jaká je u nás na jižní Moravě nebo v Českém středohoří, pak se z výsadeb dobře rozšiřuje vegetativními odnožemi a proniká do jiných porostů. Ty pak dokáže převálcovat, převládnout tam. A zde je potřeba zasáhnout. Podle místní situace, nemůžeme vykácet všechny akáty, nemá to smysl, ani by na to nebyly peníze.

Akátový med mi moc chutná.

To je jako s těmi magnoliemi. Vracet krajinu do panenského stavu… to by chtěl jen romantický snílek. Teď na cenách Neuron bylo motto „Odvaha měnit budoucnost“ a já si říkal: ano, většina těch, kdo tu jsou, opravdu mění budoucnost, zatímco my se spíš snažíme opravit minulost.

Což bývá totéž.

Opravit s použitím zdravého rozumu. Je potřeba jinak uvažovat v přírodní rezervaci, jinak ve městě. Ale rozčiluje mě, jak technokrati usilují o každý hektar, který by se ještě dal zastavět. Vykácet kus lesa pro další sjezdovku.

Dá se to změnit?

Snad jen změnou priorit společnosti. Kdyby bylo třeba stejně prestižní vidět vzácného ptáka jako nechat se vidět na koncertu světové hvězdy. A působit na děti. Ještě po devadesátém roce trvalo dlouho, než se začala ve škole učit nějaká ekologie. A je jí málo a je to jen přílepek k biologii. Opravdu málokdo potřebuje do života vědět, že brukvovité mají korunu ze čtyř plátků…

… což je přesně to, co se učí…

… ano, a kdyby děti namísto toho vycházely ze školy s povědomím o tom, jak funguje voda v krajině a jak ji tam udržet, bylo by to nesrovnatelně lepší.

Jak moc spolu souvisí výzkum invazních druhů v botanice a zoologii?

Jak rostliny, tak zvířata reagují na změny v krajině. Na to, co v ní člověk dělá. Obecně vzato se dá množství a úspěšnost invazních druhů vztáhnout k výkonnosti ekonomiky. Bohatší země mají intenzivnější obchod, víc ničí krajinu, a zpravidla pak mají víc invazních druhů. To se dá modelovat a přidat do toho další parametry, jako třeba změnu klimatu. Pak z toho lze odvodit nějaké předpovědi – dá se třeba očekávat, že k velkým změnám dojde v rostoucích jihoamerických ekonomikách. V zemích s vysokou přírodní diverzitou, které se po ekonomické stránce rychle vyvíjejí. A vychází to shodně pro rostliny i živočichy. Společně jdou samozřejmě kytky a hmyz, z logických důvodů.

Poslední dobou se hodně zabýváte světovou databází invazních druhů. K čemu je a kdo ji používá?

Databázi jsme uvolnili letos, po sedmi letech práce. Primárně jsme ji dělali sami pro sebe, abychom měli pořádek v datech a mohli snadno ověřovat hypotézy, ať už obecně přijímané, nebo svoje vlastní. Například se tradovalo, že samoopylující se druhy jsou úspěšnější při kolonizaci ostrovů. Tohle se dá na naší databázi otestovat v globálním měřítku a ještě se přitom podívat na vliv dalších faktorů. Praktické využití spočívá třeba v predikci budoucích invazí. Vezmete si databázi, zadáte parametry a zeptáte se: co mi sem asi tak může přijít? Z toho vytipujete ty nejškodlivější druhy a začnete si na ně selektivně dávat pozor.

„Hlavní věc je rozlišovat. Stanovit priority, s čím se má něco dělat a na co se vykašlat.“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Takže: politici, úředníci, územní plánovači, samosprávy…

… ochranáři. Ano, těm by to mělo sloužit. Invaze jsou v současné ekologii tím oborem, kde má věda nejblíž k praxi – když tedy pominu globální změnu klimatu, to je jiná liga, tam jde opravdu o přežití. Přestože je invazní ekologie praxi tak blízko, narážíme na to, čemu se říká knowing-doing gap. Proč třeba ministerstvo životního prostředí nezaměstnává dva tři lidi, kteří by jen seděli a sledovali, co se v ekologii invazí publikuje, třídili informace a převáděli je do formy použitelné pro místní úřady, AOPK, pro ochranáře v terénu, zemědělce…

To víte jistě, že to ministerstvo nedělá?

Nevím o tom, že by dělalo. Ministerstvo nedělá špatnou práci, spolupracujeme s ním, ale tímhle se myslím takhle důsledně a cíleně nezabývá. A mělo by. Představte si, že jste ochranář v národním parku. Máte na starost spoustu věcí od stromů padlých přes cestu po rozbité lavičky, rozhodně vás nepřeplácejí, a ještě byste měl sledovat odbornou literaturu…

U zvířat je teď hodně silná tendence znovu zavádět druhy, které u nás vyhynuly nebo byly vyhnány…

To slovo, které hledáte, zní reintrodukce. Tohle je téma, které rezonuje spíše u zvířat než u rostlin, přece jen lidé vzpomínají spíše na zvířata a říkají si, kolik třeba bylo za jejich mládí motýlů.

Schvalujete to?

Je samozřejmě pěkné potkat zas v lese rysa. Ta zvířata tady byla, patří sem.

Patří, ale třeba bobr na Sázavě už dělá pěknou paseku. Ten je taky krajinotvorný činitel…

To tedy je. Problém je v tom, že bobra vracíme do krajiny, která vypadá úplně jinak než ta, ze které vymizel. Řeky jsou jiné a jejich okolí taky. Podobný je případ vlka, kde jde navíc o to, jak se k tomu postaví lidé. A těm se to často nelíbí. Když se dočtete, jak vlci někde zabili čtyřicet ovcí jen proto, že mohli, že k nim měli volný přístup, těm lidem se nedivíte.

Co ti motýli? Těch asi ubylo právě proto, že vymizely některé rostliny.

A protože se změnil způsob hospodaření. Louka je umělé prostředí a v různých dobách se s ním zacházelo různě. Když dnes louky hnojíme, když jejich půda obsahuje víc živin, snižujeme diverzitu, protože nepovzbudíme k růstu všechny druhy ve stejné míře. Ty, které dokážou zpracovat živiny rychleji, porostou na úkor ostatních a vytlačí je. Je potřeba přemýšlet, jak se hospodařilo dřív a proč se dělalo to či ono. Slyšel jste o motýlích rezervacích na Příbramsku?

Ne.

To dělá můj kamarád Ondra Sedláček z naší katedry ekologie na přírodovědecké fakultě. Vtip je v tom, že krajinu cíleně narušují. Pozve si někoho, kdo tam chvíli jezdí… teď nevím, jestli přímo s tankem, ale rozhodně s nějakou těžkou technikou. Napodobují vlastně to, co se dělo v někdejších vojenských újezdech. Krajina totiž potřebuje být narušovaná. Když ji necháte úplně být, zaroste lesem – a ten má diverzitu minimální. Zatímco když monotónnost rozbijete… Anebo třeba meze rozdělující pole, to je taky záchrana biodiverzity.

Existovalo nějaké ideální období kulturní krajiny? Zlatý standard?

Středoevropská krajina se mění po staletí. Hlavní vlna odlesnění tudy prošla ve vrcholném středověku. Myslím, že ještě za první republiky to bylo docela v pořádku. Všechno ale šlo do háje, když se zrušilo soukromé vlastnictví. Lidem přestalo na krajině záležet. Teď se to pomalu navrací do normálního stavu. Moje dcera Klára, také ekoložka, dělala v rámci diplomky výzkum v Polabí pomocí fotopastí. A poprvé u nás tam zachytila živého šakala.

Opravdu? To byla svého času velká senzace. Kde se tu vzal šakal?

To je zajímavá věc. Šakala nemůžeme pokládat za invazního, protože ho sem nepřinesl člověk. Jiná věc je třeba psík mývalovitý, který utekl z kožešinových farem. Šakal naproti tomu přišel z Balkánu sám. Krajina se změnila tak, že mu umožnila projít, v tažení na sever ho podpořilo oteplování. Skončil socialismus a jeho intenzivní zemědělství. Terén místy zarůstá, a vznikají tak koridory a vhodné biotopy pro zvířata. Takže nakonec to vlastně bylo v důsledku činnosti člověka.

Jak se dostal šakal přes Dunaj? Přeplaval?

Asi i to mohl… nebo přešel v noci po mostě. Šakali sem putovali patnáct, možná dvacet let, nebyl to jeden dlouhý výlet jedné rodiny. Ale co teď se šakaly? Asi nikoho soudného nenapadne jít je vystřílet…

Soudného ne.

Pravda. Ale vážně, je potřeba uvažovat od budoucna. To zvíře se tady očividně uchytí. Na ovci si šakal netroufne, ale mohl by se pustit do slepic. Snad nevyvolá takovou zášť jako vlci, ale stejně, už to slovo! Šakal! Asi je jasné, jak to na lidi působí.

Jak souvisejí biologické invaze s globálním oteplováním? Hrozí nám nějaká masivní vlna?

Nemyslím, že se něco zásadního mění. Ekonomické změny mají na invaze výrazně větší vliv než oteplování. Ekonomické změny přinášejí více druhů najednou, dopad oteplování je subtilnější. Aby se nějaký druh uchytil na novém místě, musí se na něj především dostat, a oteplování samo o sobě ho nepřemístí – na rozdíl od mezinárodního obchodu. Co se ovšem mění, je schopnost rozmnožovat se, když už se sem nějaká rostlina dostane. Teplomilným druhům roste šance, že se tu uchytí.

Organismy vždy fungují metodou pokus-omyl. Když nejste úplně mimo – neodvezl jste tropickou kytku do Arktidy – a zkoušíte to dostatečně dlouho a s dostatečným počtem jedinců, dříve či později se stane něco na okraji statistiky, daleko od průměru, a rostlina se uchytí. Je to funkce počtu opakování a nastavení podmínek. Když ty podmínky zmírníte, bude stačit méně opakování.

Mohou nastat taky opačné efekty. Vezměte si zas ten bolševník. Ten pochází z vyšších poloh Kavkazu. Je závislý na šíření semeny a ta musí projít takzvanou chladnou stratifikací. Bolševník prosperuje tam, kde je lednová izoterma pod nějakou konkrétní hodnotou. Oteplování mu tudíž ublíží. Ale to je výjimka, většině rostlin u nás to spíše prospěje. Mnoho zavlečených druhů u nás zatím nezdomácní, protože ve zdejším klimatu nestihnou dokončit vegetační cyklus. To se může změnit.

A ještě jedna věc. Když se mluví o změně klimatu, většina lidí pomyslí na vyšší teploty. Ale ruku v ruce s tím jde aridizace. Víc sucha. A sucho nemá většina invazních rostlin ráda, v tomto smyslu tedy změna klimatu bude šíření invazních druhů spíš bránit než je podporovat.

Když jsme u toho, čeká nás s tou vodou hodně velký průšvih?

Nevypadá to dobře. Jak podle toho, co říkají klimatologové, tak čistě zdravým selským rozumem. Copak my tady, my jsme ve vatě. Kdybychom se začali chovat trochu normálně, snadno s vodou vystačíme. Nedávná studie z ČZU ukázala, že celkové množství srážek na našem území je rok od roku stejné už po dvě stě let. Neprší míň. Změnilo se jen rozložení srážek v čase. A za to si můžeme sami, protože se k přírodě a krajině chováme hloupě a podporujeme plýtvání. Když si chcete upravit dům tak, abyste nesplachoval pitnou vodou, když si chcete postavit domácí čističku, kladou vám úřady obrovské překážky. Vždyť to je úplně úchylné, splachovat pitnou vodou! A co by se dalo pochytat na střechách! Darmo mluvit.

Prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc. (*1958) je druhým nejcitovanějším českým vědcem a světovou autoritou v oboru invazní ekologie. Vede oddělení ekologie invazí v Botanickém ústavu AV ČR a současně působí na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK. Založil databázi českých invazních rostlin a později s mezinárodním týmem spolupracovníků databázi celosvětovou. Vede odborný botanický časopis Preslia, který má nejvyšší impaktní faktor ze všech českých vědeckých publikací. Jako hobby překládá monografie o rockových hudebnících a jezdí pozorovat zvířata do Krugerova národního parku. Roku 2018 mu byla udělena cena Nadačního fondu Neuron za významný vědecký objev.

Ekologie

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější