Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Musí být hrozné u nás ležet. Nejdůležitější je zůstat člověkem, říká lékař z covid oddělení

„Oblékat a svlékat ochranný oblek je rituál. Vstupujete do nějaké role a pak z ní vystupujete, pomáhá to s duševní hygienou. Nikdy jsem moc neuměl nechávat práci v práci, ale snažím se to aspoň částečně dělat, abych to přežil. A rituál svlékání z kůže tomu pomáhá.“ Farmakolog a „covidový“ lékař Jan Strojil. Foto: Archiv Jana Strojila
„Oblékat a svlékat ochranný oblek je rituál. Vstupujete do nějaké role a pak z ní vystupujete, pomáhá to s duševní hygienou. Nikdy jsem moc neuměl nechávat práci v práci, ale snažím se to aspoň částečně dělat, abych to přežil. A rituál svlékání z kůže tomu pomáhá.“ Farmakolog a „covidový“ lékař Jan Strojil. Foto: Archiv Jana Strojila

Jan Strojil pracuje jako lékař na covid oddělení ve Fakultní nemocnici Olomouc, za „normálních“ okolností je farmakolog a vysokoškolský pedagog. „Na škole se učí, jak postupovat v momentě hromadné havárie, jak provádět triáž. První se zachraňují ti, kteří ještě sténají. Ti, kteří už mlčí, se nechají být. Blížíme se tomu. Nebyli jsme zvyklí, že bychom museli takto vybírat,“ říká v rozhovoru pro Deník N. „Za jiných okolností by šanci dostali, i když nikdo nezaručí, že se to povede, ale pro každý měsíc života navíc to stojí za to.“

Byl jste u vás v olomoucké fakultní nemocnici jedním z prvních očkovaných lékařů. A pár dní po očkování u vás propukl covid. To je jak špatný vtip, poznamenal jeden můj kolega.

Jo, hodně špatný. Kdyby bylo očkování jen o čtrnáct dní dřív, vyhnul bych se tomu.

Už jste od očkovacích nevěřících a zpochybňujících slyšel, že vám tu nemoc vyvolala vakcína?

Zatím naštěstí jen z legrace od kamarádů. Ale právě proto jsem váhal, jestli to zveřejním. Jeden kolega nelékař mi napsal, že se bojí, že vakcína tedy asi nefunguje. Vysvětlil jsem mu, že tvorba protilátek trvá asi čtrnáct dní, a navíc jsem se nejspíš nakazil už před očkováním.

Na covid oddělení, kde pracujete?

Ne, chytil jsem to doma. Od ženy. Když jsem se v říjnu na covid oddělení přihlásil, říkali mi, že většina lidí to nechytne tam, ale na běžných odděleních, v ambulancích nebo právě doma.

Doma nenosíte ochranný skafandr.

Jistě. Ale velký podíl na tom má i chování. V infekčním prostředí se chováte jinak než doma, kde z vás ostražitost spadne.

Takže jste doma v izolaci. Jak vám je, odpočinete si aspoň trochu?

Dobře mi není. Jsem unavený, trochu dušný, navíc od rána zkouším studenty…

Vysvětlíme čtenářům, že nejste lékař, který by běžně pracoval s pacienty v nemocnici, i když máte atestaci z interního oboru. Jste vysokoškolský pedagog, klinický farmakolog a vědec. Kdy a proč jste se rozhodl nastoupit na covid oddělení?

Mám přece moře času! (směje se) Už na jaře se mluvilo o tom, že nejspíš bude potřeba povolat lékaře s interní atestací, byl jsem proto nervózní a trochu v pohotovosti, kdy to přijde.

A pak nastal říjen. Kolegyně, která právě přecházela z interny na covid oddělení, říkala, že se bojí, že tam s ní budou zápal plic léčit očaři a psychiatři, protože nejsou lidi a nikdo to nechce dělat. Přišlo mi hloupé stát bokem. Čtrnáct let jsem sice nebyl u lůžka pacienta jako ošetřující lékař, ale vzdělání na to mám, nechtěl jsem pasivně čekat, co bude. Nechtěl jsem být tím, koho povolali, ale tím, kdo se nabídl sám. Chtěl jsem být hybatelem, ne ve vleku.

A někdo napíše: Měli se o sebe lépe starat

Pomáhá to i psychicky?

Určitě ano. Frustrace z dění kolem je strašná, ale na covid oddělení můžu mít alespoň pocit, že jsem aktivní a nějak pomáhám. Kdybych seděl a čekal, asi by na mě úzkosti doléhaly víc, i když bezmoc cítím pořád velkou. Ve společnosti toho moc nezměníme, ale kolem sebe něco změnit můžeme. Takže jsem nabídl prst a utrhli mi ruku.

Kolik směn měsíčně sloužíte?

Řekl jsem, že občas přijdu a budu přicmrndávat, ale za prosinec jsem měl přes 100 hodin služeb na třech různých odděleních, sloužím i noci, což náš obor nezná, víkendy, dvanáctky. To ale navíc k mé standardní práci, kterou už to samozřejmě začíná ovlivňovat. Ale já jsem opravdu jen pěšák vedle opravdových borců.

Jsem ohromený, co někteří kolegové a hlavně kolegyně zvládají. Jedou jak tryskomyši. Zaplať pánbůh za ně, na jejich aktivitě a zodpovědnosti celý systém stojí a padá.

Se mnou jsou na oddělení například neonatolog, ortoped nebo kožař. A jsou skvělí! Se všemi lidmi, kteří tam jsou, je radost pracovat. To je při všem tom stresu a únavě asi nejpozitivnější. Většina z nás je tam proto, že chceme, ne z donucení.

Minulý týden jste na Facebooku psal, že jste prožil v práci emotivně nejnáročnější den. Co se stalo?

Sešlo se to. Dlouhodobá únava. A emoce. Přijímal jsem v noci paní, maminku kolegyně sestřičky u nás v nemocnici. Byla ve věku mojí maminky, normální zdravá ženská, bez nějaké těžké historie. Rentgen nic moc dramatického, ale poslechový nález na plicích byl špatný. Na CT se ukázalo, jak hrozné má plíce. Hned po návratu z CT jsem ji pro zhoršení překládal na ARO. Než  ji tam dovezli… (odmlčí se) Zrovna tam zemřel

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější