Na začátku spisovné češtiny byl dvě stě let mrtvý jazyk, říká lingvista, který jde proti proudu. Nová Pravidla už možná nebudou

V pořadu Hyde Park v České televizi ve vás lidé chtěli najít jazykového soudce, očekávali, že je utvrdíte v jejich pohoršení nad „nešvary“ s používáním slov, jako jsou nicméně, potažmo, nebo že jim dáte za pravdu, že je čeština se svými červeňoučkými kulaťoučkými jablíčky nejkrásnější a nemá se prznit třeba přejímáním anglicismů, nebo jak je hrozné, že se i v písemném projevu běžně objevuje obecná čeština. Ale to si nevyhlídli toho pravého, že?

To tedy ne. Já jim na jednu stranu rozumím, ale opravdu tu nejsem od toho, abych rozsuzoval, jaké tvary jsou správné a které ne. Věčný problém. Lidi mají pocit, že k jazyku se má přistupovat normativně, jde o hluboce zakořeněný a asi přirozený pocit, ale nemá moc podporu v tom, co o jazyce víme. Protože normativita… À propos, měli jste teď o tom moc hezkej sloupek.

Myslíte Jste normální? od kolegy Moláčka?

Ano. Ptá se, co je vlastně „normální“, jestli je normalita něco, co je časté, nebo něco, co někdo určil, že je normální. V lingvistice je to podobné. V jazyce jako bytostně demokratické sociální instituci, kterou svým jednáním ovlivňuje každý, podle mého přesvědčení platí, že „správně“ je to, co je časté, protože jazyk je především záležitost zvyku. V jazykové praxi pořád vyjednáváme: o významech, o tom, jaké slovo v jaké situaci využít, jakým stylem mluvit nebo psát při jaké příležitosti, a co je časté, bývá i vhodné. Tak to funguje.

Ale existuje mnohem větší skupina lingvistů a ještě větší skupina uživatelů, kteří si myslí opak: „Ne! I kdyby to bylo jakkoliv časté, máme mít možnost o něčem říct: ‚To je špatně, protože…‘“ A dosaďte si důvod.

Přečtěte si také

Závažné reakce na očkování u dětí jsou vzácné, ale přibývá jich. Nesmíme se tvářit, že neexistují, říká lékařka

Dvě stě let pozadu už na začátku

Podle vás jazyk nepotřebuje pravidla pravopisu, nepotřebuje normy, protože si jde stejně svou cestou a všechny příručky jen klopýtají za živým jazykem. Je to náročná pozice, jít ve vlastním oboru proti hlavnímu proudu?

Někdy ten protiproud cítím silně, ale snažím si udržet integritu, nemůžu psát to, co si nemyslím, takže vlastně nemám na výběr.

S tímto přístupem k jazyku jste se dal na lingvistiku, nebo vaše názory formovalo až to, co jste se o jazyce dozvídal během studia?

Jsem z učitelské rodiny, chtěl jsem být středoškolský pedagog. K profesi češtináře patří, že předává i informace o normě a kodifikaci, ale abych to mohl studentům zprostředkovávat věrohodně, musím si za tím, co říkám, když je nutím, aby něco sami dodržovali, sám stát.

A tak jsem pořád pátral, kde jsou kořeny toho, proč jsou některé tvary „správné“ a jiné „nesprávné“. Proč nesmíme psát „mladej“, ale „mladý“. Ano, tím jsem prošel už v prváku na vysoké, šel jsem k pramenům a zkoumal, jak se utvářely názory na český jazyk od 19. století.

A na co jste přišel?

Že mnohem větší roli v české lingvistice hrál spíš nacionalismus nebo elitářství a vůbec „ušlechtilé“ představy o tom, jak by měl jazyk vypadat a fungovat, než výzkum přirozeného jazyka jako takový. Už od 30. let měl Pražský lingvistický kroužek takovou avantgardní představu, že jazyk je možno řídit, sám Vilém Mathesius napsal, že „dnešní situace linguistické teorie nám umožňuje, abychom vědeckým zasahováním proces tříbení trochu urychlili“.

Naplno se to pak projevilo v 50. letech, kdy se do toho promítl marxismus a jazyk byl předmětem centrálního řízení jako vše ostatní. Takový přístup k jazyku ale není vědecký, v regulaci českého jazyka hrály roli jiné věci než živý, opravdový jazyk.

Boj o národní sebevědomí, politika, historická traumata…

Všechno se tam promítá. První generace obrozenců se snaží čistě jen o to, vyrovnat se němčině, ale postupem času se přidává víc a víc nacionalismu. Lingvisti se dodneška přou, jestli měla v 19. století ta první generace jinou možnost než vzít tehdy už dvě stě let mrtvý