Sexualizované násilí musíme zbavit tabu, vytáhnout ho ze stínu na světlo a ukazovat fakta
Sexualizované násilí a znásilnění jsou jevy, které na první dobrou bez váhání odsoudí každý příčetný člověk. Když se ale podíváme trochu hloub, rázem začneme narážet na nejrůznější bariéry nepochopení a předsudků. I proto často připomíná diskuse o znásilnění chůzi minovým polem.
Když jsem před časem dal na své sociální sítě jednoduchou infografiku se základními čísly z České republiky, vyvolala doslova bouři. Moje schránka byla zasypána dotazy, protože mnoha lidem – seriózním, které třeba i osobně znám, ne žádným internetovým trollům – přišla čísla tak vysoká, že byla k neuvěření. A v dnešní době fake news a nedůvěry je určitě namístě ostražitost. Pojďme se proto na skutečný stav v Čechách podívat.
Nadvláda a moc
Čtenáře a čtenářky na první pohled nejspíš překvapí formulace „sexualizované násilí“ namísto obvyklejšího „sexuální násilí“. Poslední dobou se odborníci a odbornice věnující se tomuto fenoménu stále častěji přiklánějí k první variantě proto, aby zdůraznili, že tento druh násilí nemá nic společného se sexem – a to jak pro pachatele, tak pro oběť.
U znásilnění není v drtivé většině případů sex cílem, ale pouhým prostředkem. Cílem je získání nadvlády a ukázání moci, případně „potrestání“ nebo ponížení oběti. Pro úplné vysvětlení jedno ostré, ale přesné přirovnání: pokud někoho zmlátíte rýčem, také tomu nebudete říkat zahradničení.
Dnes chápeme, že