Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Komunikovat s Ruskem? Moskva vést dialog neumí, protože ho vést nechce

Ruský prezident Vladimir Putin. Foto: Jurij Kadobnov, Reuters
Ruský prezident Vladimir Putin. Foto: Jurij Kadobnov, Reuters

Nedávná návštěva předsedy Poslanecké sněmovny Vondráčka (ANO) v Rusku právem vyvolala značnou mediální odezvu. Ponechme stranou jeho skandální vyjádření a soustřeďme se na deklarovaný cíl, tedy na páně předsedův pocit, že do Ruska jede diskutovat, budovat důvěru a otevírat zavřené dveře. Zároveň je třeba připomenout, že se rozhodně nejedná o ojedinělou aktivitu, neboť doma i jinde v Evropě najdeme takto smýšlejících a vystupujících politiků celou řadu.

Všichni sborově tvrdí, že komunikace a dialog s Ruskem jsou nezbytné, zejména pak v krizových dobách, a věří, že jejich úsilí má smysl. Položme si otázku, proč? Existuje nějaký příklad, kdy komunikace a dialog přinesly pozitivní výsledek? Zcela jistě ano, ale při bližším pohledu rychle zjistíme, že se tak stalo pouze v případě, kdy spolu jednali aktéři, kteří byli na komunikaci formou dialogu zvyklí, kteří již předtím měli mnoho společného a zároveň měli zájem existující shodu potvrdit či rozšířit. Komunikace má původ v latinském communicare – sdílet, radit se, od communis, společný. Dialog je pro změnu původu řeckého, neboť sloveso dialegomai znamená rozvažovat, rozmlouvat, přičemž rozmluva by měla vést k nalezení společného stanoviska. Odrazíme-li se tedy od původního významu obou termínů, tak by se každý, kdo se s ruskou politickou reprezentací rozhodne jednat, nejprve měl pídit po tom, co s Ruskem máme společného, a současně by si měl být vědom, že dokud není nalezena alespoň minimální shoda, dialog nemůže probíhat. Samozřejmě je možné pronášet projevy, deklarovat principy a tlumočit stanoviska, ale kvantita ani kvalita takových projevů nezmění nic na tom, že se nebude jednat o dialog.

Lidé neznalí ruských politických poměrů a tradic namítnou, že toho s Ruskem máme společného mnoho. V takovém výčtu by se zcela jistě objevilo, že Rusko leží v Evropě, že jeho kultura je nedílnou a podstatnou součástí kultury evropské, že nás spojuje historie, obchodní vztahy, boj proti terorismu či úsilí o vzájemné porozumění. Opravdu? V obdobných případech je vždy nejlepší, pokud zazní autentický hlas, v našem případě tedy hlas současné ruské politické reprezentace, respektive politického establishmentu.

V první polovině letošního října tak učinili například tři níže uvedení, vysoce postavení a vlivní členové ruské politické elity. Sergej Karaganov v rozhovoru pro časopis Kommersant uvedl: „V 90. letech jsme ani my, ani Evropané nepochopili, že Rusko je úplně jiná země. Samozřejmě že máme evropskou kulturu, ale jinak jsme následníky Čingischána. Celý náš sociální a politický systém.“ Karaganov pak pokračuje způsobem, který by u našich četných příznivců tvrzení, že mezi současným Ruskem a Evropou vlastně nejsou žádné podstatné rozdíly, asi vyvolal bolehlav. Tvrdí

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rusko

Ruský vliv v ČR

Česko, Komentáře, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější