Těšte se z pomníků a říkejte moudré věty, další generace si vás zapamatují, vyplývá z průzkumu o „Mužích 28. října”

V souvislosti s výročím republiky si vedle T. G. Masaryka připomínáme i „Muže 28. října” – Aloise Rašína, Františka Soukupa, Jiřího Stříbrného, Antonína Švehlu a Vavro Šrobára. I když byl každý v jiné straně, společně se zasloužili o vydání prvního zákona nově vzniklé republiky, Zákona o zřízení samostatného státu československého.

Paradoxní je, že to, jak si je dnes pamatujeme, ani tak neovlivnilo jejich politické postavení, jako spíše viditelnost jejich odkazu v každodenním životě, tedy pomníky či názvy ulic a institucí. Analýza agentury Newton sledovala, jak o těchto státnících informovala v posledních deseti letech česká média.

Nejvýznamnější postavení z pětice osobností zastává podle ohlasu v českých médiích tehdejší ministr financí Alois Rašín, člen Československé národní demokracie. V médiích byl zmiňován dokonce častěji než například trojnásobný premiér Antonín Švehla. Rašín byl dvakrát odsouzen: Nejprve k vězení ve zmanipulovaném monstrprocesu s tzv. Omladinou v letech 1893-94, podruhé k trestu smrti za první světové války. Při atentátu v roce 1923 byl smrtelně zraněn. Z pětice státníků zemřel jako první.

O odkazu Antonína Švehly, premiéra a předsedy Agrárnické strany, vypovídá i fakt, že ho média častěji spojovala s termínem „Muži 28. října“ než s jeho premiérskou funkcí. Působení v čele vlády však rozhodně nezapadlo a Švehla z něj vychází jako politik schopný sladit protichůdné zájmy koaličních stran a udržující dobré vztahy s prezidentem Masarykem.

Slovák mezi Muži 28. října – Vavro Šrobár – byl v médiích upozaďován. Ač bez patrného úmyslu, analýza Newtonu ukazuje, že média přispívají k vytěsňování slovenských osobností společných dějin na okraj našeho historického povědomí.

Jiřího Stříbrného, který byl prvním ministrem pro správu Slovenska, média zmiňují veskrze v negativních souvislostech: korupční skandál v době působení ve funkci ministra železnic, falešné nařčení z šíření syfilidy, jeho revolverová žurnalistika v listech nakladatelství Tempo a postupný přerod v nepříliš úspěšného lídra krajně pravicové Národní ligy.

Podobně omezený historický obraz média vytvářejí i o posledním z pětice, Františku Soukupovi, dlouholetém předsedovi Senátu za sociální demokraty. Pokud by nebyl jmenován jen jako jeden z pěti Mužů 28. října, současníci by se o něm z médií nedozvěděli.

Zajímavé je to, že mimo spojování jmen s termínem „Muži 28. října” byl každý čtvrtý příspěvek o Rašínovi a téměř každý třetí o Švehlovi v souvislosti s něčím, co můžeme nazvat „druhým životem“ politika. Tedy v souvislosti s pojmenováním nějaké ulice, knihovny či jiného veřejně známého místa. Častěji než jiné z osobností je média zmiňovala také v souvislosti s nějakým slavným citátem.

Z toho pro současné politiky plyne možné ponaučení, že pokud chtějí zůstat v povědomí lidí ještě dlouho poté, co jejich politická kariéra skončí, je dobré neodmítat nejrůznější ocenění a mluvit snadno zapamatovatelným způsobem na veřejnosti.