Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Malá Strana je Kapitolu nebezpečně blízko. Pithart vysvětluje, jak se v Česku vyhnout americkému scénáři

Protivládní protest na náměstí Republiky v Praze. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Protivládní protest na náměstí Republiky v Praze. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Petra Pitharta: Představuji si, jaké by to bylo na Malé Straně. Jak by se to, co v Kapitolu, odehrávalo kolem našich dvou paláců a potom uvnitř.

Kolem Donalda Trumpa najednou skoro všichni bijí na poplach. Ale vždyť on nás všechny varoval mnohem dřív. Už tenkrát před pěti lety, než nakonec volby vyhrál, řekl, že je neuzná, pokud by zvolen nebyl. Tehdy se měly rozezvučet všechny poplašné sirény po zemi.

Není silnější způsob, jak odmítnout jedním vrzem politiku, demokracii, vládu práva. V politice se rozvažuje, jedná a hlasuje. V demokracii musí být zaručena vláda většiny. Právní stát garantuje práva jednotlivce a menšin.

Když dnes čtu a slyším všelijaké relativizující řeči o tom, že Trump je sice jako osobnost problém a támhleto či tohleto možná přehnal, ale politiku dělal dobrou, nic nechápu.

Republikánská strana měla jedinou možnost, myslím tehdy, když hrozil, že neuzná vítězství Hillary Clintonové: přimět už tehdy svého kandidáta, aby svá slova vzal zpět. Musel by to učinit závazně, nejspíše nějakým písemným stvrzením. Vzpíral by se, ale nic jiného by mu nezbývalo, kdyby ta strana měla, když ne dost rozumu, tedy alespoň pud sebezáchovy.

Neměla ani jedno, ani druhé. A tak pustili američtí republikáni k vládě člověka, který neuznává ani politiku, ani demokracii, ani vládu práva.

Leckde na pravici, v Americe i u nás, bylo potom slyšet: to byl takový úlet, to se v tom agitačním rozčílení stane, to on nemyslel vážně.

Nežiju v Americe, ale bylo mně jasné, že to vážně myslí. A jistěže nejen mně. Zopakoval to pak nesčetněkrát před svými druhými volbami.

Slyšeli to všichni

Zpravidla nemáme dost představivosti. A taky jsme líní ji mít. Vždyť máme všichni vždycky tolik starostí, často také s nějakou hrozící levicí…, že zabývat se blbostmi odmítáme. A také se nám nechce jít do nepříjemných sporů.

Adolf Hitler, odsouzený pučista, v roce 1924 ve vězení v Landsbergu ve dvou dílech svého mnohomluvného „Mého boje“ předem ohlásil, co hodlá udělat. Že povede válku o životní prostor na východě a že součástí této války bude vyhlazení Židů. Kterých právě tam je spousta (už není). A pak také ohlásil vyhlazení Cikánů a Sintů. A potom že přijde decimace Slovanů. Vše ve jménu nejvyšší rasy.

Knihu četly desítky milionů lidí, včetně lidí soudných (u nás například TGM), ale nevyvodily ze své četby důsledky. Odložily ji jako podivnou, zmatenou… I proto se jen málokdo začal na válku připravovat.

A tak se Hitler dostal k moci parlamentní cestou. Podle ústavy zvané Výmarská – ústavodárci ji tehdy po prohrané válce dávali dohromady právě v tomto městě, aby dali celému světu okázale najevo, že Německo se znovu přihlašuje k myšlenkovému odkazu svých humanistických velikánů. A ta ústava nebyla vůbec špatná.

Během posledních let slyšeli Trumpa také úplně všichni. Mělo být jasné, že odmítnout výsledky voleb a neuznat porážku představuje začátek cesty, která může vést k občanské válce. Když se nebudou sčítat a odečítat hlasy, budou se sčítat a odečítat hlavy. Nic mezi tím není. Je to jen otázka času.

Cíle a prostředky

Že se nás to netýká? Tady nebylo nikoho, kdo by se měl z nejvyšších míst ohradit proti Trumpovu výroku? Anebo se alespoň brzdit ve své příchylnosti k němu?

Zvolili jsme si pošetile přímou volbou prezidenta (řekl jsem tehdy v Senátu, že si tím vkládáme do ústavy semtex), který se prohlašoval za „českého Trumpa“, který se chlubil, že byl první, kdo mu gratuloval, který nahlas počítal s tím, že bude jeden z prvních, kteří dostanou pozvání do Bílého domu… (Nečetl jsem to, ale znám to. Náš prezident dostal asi takovýto dopis: díky za přání, stav se někdy, až půjdeš kolem, uděláme společné foto.) Který poslal do USA nového velvyslance, aby mu tu návštěvu vyjednal…

Premiér nosil ještě nedávno trumpovskou čapku s trumpovsky vyzývavým, arogantním, sebestředným nápisem. Kampak ji asi zastrčil? A náš velvyslanec ve Washingtonu dnes líčí události s ironií a škodolibostí sobě vlastní tak, že za to za všechno mohou městští policajti a vedení města.

Problém s Trumpem se nás týká, protože se týká zdejší pravice, která samozřejmě do našeho politického života patří a patřit bude. A jak v tom dnes někteří z jejích řad, ti spíše vzdálenější středu, lítají! Na jedné straně, ale zase na druhé straně… Čtu některá líčení událostí kolem Kapitolu a jsou přímo zoufalá: bylo to celé provokace, atentát na pravici…

Ne, nikoliv. Stalo se přesně to, co Trump předem slíbil: porážku v žádných volbách neuzná a bude bojovat za to, aby bylo uznáno, že zvítězil on. Takže ne atentát na republikány, ale sebevražda republikánů.

Jak to myslím: co řekl o neplatnosti voleb, které by prohrál, je jakoby vytnuto před závorku, v níž jsou všechny jeho ohlášené cíle. Ekonomické, zahraničněpolitické. On přece říká, že je bude prosazovat, i kdyby se k moci dostal nelegitimně, zvrácením výsledků voleb. V roce 2016 to neměl zapotřebí, volby skutečně vyhrál.

Ale už tehdy bylo jasné, jakými prostředky chce své cíle prosadit. Kdybych byl stoupencem jeho politiky, doufám, že bych sebral soudnost a odvahu a od jeho prostředků se zřetelně distancoval. Místo toho u nás bylo slyšet takové ty balamutící řeči o tom, že on má přece politiku správnou, jen s ním jako s osobou a jeho vystupováním je trochu problém…

Děsí mě, jak může někdo od sebe tyto věci oddělovat. U dosažených cílů nás přece nakonec vždycky doženou prostředky, které jsme na cestě k nim použili. Často se pak nestačíme divit. Co je to za cíle, když k jejich dosažení je třeba použít nečisté prostředky?

Nedělám si iluze. Část levice by dnes svého Trumpa šanovala nejspíše stejně: on je tedy třeba i hrozný člověk, ale myslí to dobře. Lenin byl asi opravdu masový vrah, s koncentráky začal on, ale komunismus, nebo tedy socialismus, je přece krásný ideál, jen kdyby ti lidi byli o něco lepší! Příště se to jistě podaří. (Ne, ovšemže tu není rovnítko, Trump koncentráky nezřizoval.)

To je to, na co je třeba se ptát: jak to, že dejme tomu rozumné cíle dnes v zorném poli tolika lidí zastřou prostředky, kterými vůdcové hodlají ony cíle realizovat? Mají je v záloze, kdyby to nešlo po dobrém. Řekli to přece předem.

Musím stále trvat na tom, že dnes poraženého prezidenta bylo třeba odmítat zásadně už od počátku. Myslím na soudnou pravici v Americe i u nás.

Ale co když jsou jeho jednotlivé cíle správné: daňové reformy, diplomacie na Středním východě, tvrdá politika vůči Číně… Lze s ním v této agendě spolupracovat? Nelze. Pokud by věrohodně tu rouhačskou řeč neodvolal. Bylo by to odvolání směšné? Kus papíru?

Co tedy? Jak to zařídit, aby se lidé vždycky na prvním místě zajímali o prostředky, které by měly vést k těm či oněm cílům? K pravidlům, k ústavě, volebním zákonům…

Na vzdělání desetinu rozpočtu

Rozeznávat cíle a cesty k nim, prostředky, vidět v širších souvislostech časových, prostorových, kulturních vyžaduje rozhled, vzdělání. Přitom nejde o to naučit se faktům, ale získat schopnosti myslet v souvislostech, kriticky.

Zanechme všech nadějí nic jiného než radikální pokrok ve vzdělávání tu nepomůže. Dnes je však vzdělání a vše, co s ním souvisí (status vzdělaných lidí plus jejich životní úroveň, bydliště), tím, co víc a víc rozděluje společnost. Samo o sobě dráždí, irituje, vyvolává u těch méně vzdělaných pocity nespravedlivého ponížení. Sociologové tvrdí, že nikdy dřív tomu v takové míře nebylo. Nejspíše je to prostředí utvářené globalizací, které už samo o sobě rozdíly a vzájemné averze zvětšuje.

Jak tedy vzdělání méně vzdělaným nabídnout, zprostředkovat? A vyhnout se přitom vypjatým politickým kontroverzím vzdělaných s méně vzdělanými? Navíc když ti vzdělanější jsou v očích těch druhých a priori washingtonští či pražští náfukové, fouňové, vyžírkové, nemakačenkové.

V této křížovce musí už přece tajenka vycházet zcela čitelná: ne politici, mocenské elity, ale učitelky a učitelé musejí umět vzdělání nabídnout, povzbudit talenty a „posílat je na školu ve městě“. Tak to přece po staletí i u nás dělali vesničtí učitelé, faráři… Poznali sklon hocha či děvčete k učení, talent a zařídili, aby šli po prázdninách do vyšší školy. Takhle poslali učitel a farář do školy kovářského učně Tomáše Masaříka. Často to chtělo sehnat pro toho hocha nějaké peníze. Nebo mu najít preceptorské místo. Takové se našlo nejen pro Tomáše, ale i pro Františka. Správně – „otce národa“ Palackého. Co bychom bez těch dvou byli? Bez talentů, které mohly být docela dobře zmařeny?

Tedy co? Další značné, třeba skokové zvýšení platů učitelů. Ty nejlepší učitele dostat na pedagogické fakulty. Zakládat nové vysoké školy v regionech, hlavně těch odstrčených, vrazit do toho desetinu rozpočtu! Jak to radikálně udělala vláda České republiky, které jsem měl čest předsedat, na jaře 1990. Povzbuzovat mecenáše, kteří rozdají desítky klavírů a stovky tisíc stipendií. Šílené? Nemožné?

Politicky výbušné je nechat to být a dál rozumovat o tom, co je to za divné lidi, kteří naletí populistickým vůdcům, kteří nerozeznají prostředky a cíle, věcnou pravdu a manipulativní výmysl. Kteří v Americe volí toho, kdo jim slíbí, že když ho nezvolí, vezme si moc násilím.

Už jsme se nameditovali dost, víme toho hodně o těch „divných lidech“. Kteří nakonec, když je necháme být, vezmou něco do ruky, možná hasicí přístroj, a probojují se až do prostor parlamentu. Jedni za to zaplatí dokonce i vlastním životem, jiní z nich cizí životy naopak vezmou.

Dejme jim rychle vzdělání, mají na to právo, ale často nemají prostředky k jeho nabytí. Ani nevědí, co jim chybí. Už ničemu a nikomu nevěří. Ale hlavně: naučme se, jak jim nabízet vzdělání tak, aby nás neposlali někam. Protože „my“ a „oni“ je také manipulativní výmysl. Náš alibistický výmysl.

Nejsme o nic lepší, o nic chytřejší než oni. Jenže my dostali příležitost, oni ne. Líp jsme se narodili. Na jejich místě bychom si možná počínali a mysleli stejně jako oni.

Jsme přece Češi. To jsou ti, kteří sedí v jedné hospodě, dnes ale každý u jiného stolu. Přisedejme si: nic není zajímavějšího než debata s našincem, který vidí všechno úplně jinak. Pokud na to máme sociální inteligenci a empatii.

Co tedy ještě kromě přisedání si v hospodě? Zvolit ve volbách strany, které věrohodně slíbí, že platy učitelů porostou ještě víc, než je dnes slíbeno. Decentralizovat přebujelý stát, více moci a peněz předat samosprávám na všech úrovních. Podporovat občanskou společnost. A zakládat s pomocí státu nové vysoké školy v regionech, ať to stojí, co to stojí.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Varování vůdce

Představuji si, jaké by to bylo na Malé Straně. Jak by se to, co v Kapitolu, odehrávalo kolem našich dvou paláců a potom uvnitř. V našich chrámech demokracie. Kdyby se lidé ponechaní své materiální a duchovní bídě opravdu rozzlobili. A byli zlí.

Že to není možné? Dnes už víme, že je možné úplně všechno. Jistě, nejen zlé, i dobré je možné. Ale nejen dobré, také nepředstavitelně zlé už funguje. Jako ve Washingtonu, D. C. V zemi, ve které mají nejlepší ústavu, nejsilnější občanskou společnost a jsou nejbohatší na planetě. A je jim to houby platné, když přeslechnou varování vůdce, který jim už dávno vzkázal, že si moc vezme tak jako tak.

A zřejmě si tam také málo přisedají v hospodách.

Věnováno Martinu Janu Stránskému za jeho skvělou knihu Deník doktora z Mrnic, ve které popsal českou hospodu, v níž se přisedá.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Podpořte vznik nových knih o prezidentu Zemanovi
Miloš Zeman už brzy nebude prezidentem. Je to významná chvíle. Chvíle jako stvořená pro významné počiny. V Deníku N chceme vydat dvě výjimečné knihy od Jana Kudláčka a Zdislavy Pokorné a vy nám s tím můžete pomoci.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

TOP

USA

Útok na Kapitol

Česko, Komentáře, Kontext N, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější