Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nové památníky v Praze vyvolávají otázku, zda má rozdělená společnost vůbec budovat místa paměti

Marie Terezie jako šachová figurka. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Marie Terezie jako šachová figurka. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Nedávno se znovu rozčeřily vody diskusí kolem pomníků a památníků v Praze, když byl odhalen hotový monument Marie Terezie u Pražského hradu a těsně před Vánoci pak byly zveřejněny výsledky soutěže na památník Jindřichu Chalupeckému a Jiřině Haukové v parku u vršovického nádraží po nich pojmenovaném. Je zajímavé obě události porovnat, protože přes mnohé protikladné přístupy nakonec vykazují i něco společného.

Když jsem spolu s kolegyněmi a kolegy v roce 2015 vydala knížečku Manuál monumentu, která se věnovala situaci často problematických soutěží na různé monumenty (tímto slovem označuji společně pomníky i památníky), naši hlavní tezi bylo možné shrnout do motta „jaké zadání, takový výsledek“. Zásadní je také schopnost zadavatele prosadit realizaci vítězného návrhu a dotáhnout pak vše až ke zdárnému konci.

Domnívám se, že je však také užitečné mezi pomníky a památníky rozlišovat, jedná se totiž o různé žánry. Ve zkratce se to dá shrnout asi tako: mezi monumenty, tedy objekty zřizované se záměrem ukotvit paměť ve veřejném prostoru (nikoliv tedy posvátné jeskyně, rodné domy atp., ale pouze ty záměrně budované), můžeme mimo jiné rozpoznat pomníky a památníky.

Ty první stavíme proto, abychom nezapomněli na něco, co se stalo: bývají to spíše negativní vzpomínky na katastrofy, války a bitvy či genocidy. Proti tomu památníky stavíme proto, že si něco chceme aktivně pamatovat a vzdát tak poctu předchůdcům, osobnostem, událostem, výkonům, mírovým dohodám a podobně.

Je zřejmé, že už u monumentu postaveného u příležitosti nějaké bitvy nastává problém:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kulturní politika

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější