Deník N

Česko pluje bouří globalizace. Bez kormidelníka, kompasu i představy, kam směřuje

Česká loď si stále ještě vede relativně dobře. Nikoliv zásluhou kapitána a dalších důstojníků, ale navzdory jim. Foto: Fotolia
Česká loď si stále ještě vede relativně dobře. Nikoliv zásluhou kapitána a dalších důstojníků, ale navzdory jim. Foto: Fotolia

Komentář Jiřího Pehe: Co by člověk očekával od politiků jedné z nejglobalizovanější zemí světa? Pravý opak toho, co dělají.

Česká republika patří podle studie organizace Světové ekonomické fórum mezi patnáct nejvíce ekonomicky globalizovaných zemí světa. Není to překvapivé, pokud vezmeme v úvahu, že páteř českého hospodářství tvoří aktivity nadnárodních firem, které Česko proměnily v montovnu velkých mezinárodních firem a základnu distribučních center. Otevřená česká ekonomika náleží k nejvíce exportně orientovaným na světě.

V případě země, která je ekonomicky takto zapojená do globální ekonomiky, by asi mnozí předpokládali, že i její politika je globálně orientovaná. Jinými slovy, že její politika citlivě reflektuje dění za hranicemi země a snaží se vytvářet podmínky pro to, aby u nás zahraniční kapitál čelil co nejmenšímu počtu byrokratických překážek a imigračních omezení.

A aby zároveň stát dokázal z podnikání nadnárodních firem u nás co nejvíce vytěžit v podobě daní i co nejmenšího odlivu jejich zisků do zahraničí. A také promyšlenou politikou inovací, které by v současných relativně dobrých ekonomických časech posunovaly celkově českou ekonomiku na vyšší technologickou úroveň a pomáhaly ryze českým firmám v jejich růstu.

Jenže téměř nic z toho se neděje. Jedním z nejčastějších komentářů, který autor tohoto textu slyší od představitelů mezinárodních investičních společností a ratingových agentur, jež k nám přijíždějí, jsou slova údivu na tím, že česká ekonomika dokáže v prostředí slabé a často chaotické politiky vůbec tak dobře fungovat. Jinými slovy, česká ekonomika je řízena především jakýmsi „autopilotem“, funguje relativně dobře nikoliv zásluhou politiků, ale navzdory jim.

Je to možné vysvětlit několika způsoby. Kupříkladu tak, že už od roku 1989 se nejtalentovanější lidé vyhýbají politice a snaží se buď podnikat nebo pracovat pro nadnárodní korporace, protože i úspěšné Čechy – schopnými podnikateli počínaje, renomovanými právníky pokračuje a uznávanými lékaři či vědci konče – česká politika nakonec donutí fungovat způsobem, který z ní už několik dekád činí obor vhodný především pro studium společenských patologií.

Česká politika proti globalizaci

Jedním z projevů upadlé české politiky je nejen její malá schopnost reagovat produktivně na různé výzvy globalizace, ale, což je horší, její tendence komplikovat řešení nejrůznějších globálních výzev. Vnější pozorovatel by si mohl kupříkladu myslet, že země, která více než 80 procent svých exportů směřuje do zemí Evropské unie, je vzorným členem Evropské unie.

Že se snaží co nejvíce integrovat, ukazovat vysokou míru solidarity s ostatními členskými státy, má propracovanou strategii evropské politiky a že pracuje usilovně i na přijetí společné evropské měny. Ve skutečnosti vidíme pravý opak: neustálé snahy okopávat kotníky Unii a konkrétním zemím, na nichž ekonomicky závisíme, a odmítání solidarity tam, kde nás o ni zbytek EU žádá. To vše doprovázeno

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější