Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Petr Pithart, člověk, který jako jeden z mála zvládl přechod od etiky vzdoru k politické odpovědnosti

Intelektuálové z disentu, kteří vstoupili do vrcholné politiky a udrželi se v ní, aniž by rezignovali na „společenskou roli intelektuála“, zůstali vzácnou výjimkou. Vlastně vedle Havla snad jen on. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Intelektuálové z disentu, kteří vstoupili do vrcholné politiky a udrželi se v ní, aniž by rezignovali na „společenskou roli intelektuála“, zůstali vzácnou výjimkou. Vlastně vedle Havla snad jen on. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Politolog Jacques Rupnik sepsal pozoruhodný text do sborníku připravovaného u příležitosti dnešních osmdesátých narozenin jeho přítele Petra Pitharta. Úryvky se souhlasem autora přetiskujeme.

Znáte ten pocit. Vezmete do ruky knížku od neznámého autora a nemůžete ji odložit. Hned na prvních stránkách víte, že je to knížka, na kterou jste čekali. Josef Škvorecký, někdejší nakladatel v kanadském Torontu, a tudíž profesionální čtenář nevyžádaných rukopisů, nazval tento moment „ecce scriptor!“: hned poznáte, že autor knihy, kterou jste začali číst, je spisovatelem.

Něco podobného platí pro mé první setkání s Petrem Pithartem. Psal se rok 1978 a já se začetl do eseje Osmašedesátý od mně neznámého autora, jistého Sládečka (pseudonym, pod nímž vyšla Pithartova esej v exilu, pozn. aut.) . Mám ten text před sebou, v úryvku v pařížském Svědectví i v knižním vydání – v knížce, dnes ve velmi špatném stavu, jak je mnou na mnoha stránkách podtrhaná, popsaná, s vloženými papírky s poznámkami. Dostalo se mi s ní nejen literárního zážitku, objevena byla celá spřízněnost v chápaní naší tehdejší krize.

Necelý rok předtím jsem dopsal disertaci o Komunistické straně Československa a otázky, které mě deset let trápily, byly v Pithartově knize formulovány jasně a nevyhýbavě jako neúprosná analýza jednoho velkého selhání – oslovila mne, jako tehdy mnohé v onom domácím společenství otřesených srpnovou tragédií. Francouzský myslitel Michel de Montaigne napsal, že myšlenka, kterou si osvojíme v přátelské výměně, se stává i naší myšlenkou.

Jistě, nesmí se to přehnat, zavání to pak plagiátorstvím. Pravda je ale taková, že jsem se ve svých následných úvahách – o roce 1968, o reformních pokusech v komunistickém světě a zvlášť v hodnocení role Alexandra Dubčeka – často inspiroval analýzou řečeného Sládečka v jeho Osmašedesátém. Takže, vypůjčím-li si obrat Evy Kantůrkové: s Petrem Pithartem „sešli jsme se v této knize“.

(…)

Po našem setkání v knize přišlo v prosinci 1989 seznámení „naživo“ v Praze. Po čtyřiceti letech exilu se vrátil do Prahy Pavel Tigrid, uvítán Petrem Pithartem v sídle Občanského fóra ve Špalíčku. Tigridovi přijeli rovnou z letiště a na jejich návrat jsme si připili ve společnosti hned několika „sametových revolucionářů“.

Následná debata se z osobní roviny stočila rychle k politice, včetně názorů na chystanou přípravu volebního systému. Než jsem stačil vyjmenovat některé přednosti systému většinového (potřeba silné a stabilní vlády v nejistém období velkých změn), přesvědčil Petr

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější