Co je nám vůbec do toho? Úvaha o cestě mezi nihilismem a křižáckým tažením

Co je nám vůbec do toho? Do Běloruska? Do Číny? Do porušování lidských práv? Lhostejno jaký pojem si za „to“ dosadíte, tato otázka padne v různých obměnách dříve či později v každé diskusi o hodnotách a prioritách v politice.

Za všemi těmito dotazy jako by stála nevyslovena otázka jiná, otázka po smyslu morálních hodnot a ideálů. Vždyť už jejich prosazování zní ze své podstaty jako věc nesnesitelně nepraktická. Zatímco rezignace nabízí pohodlí, obhajoba hodnot na nás nakládá břemeno odpovědnosti a uvádí nás do neustálé nejistoty, neboť každá odpověď vede jen k novým otázkám a pochybnostem.

Mají-li být totiž krásná slova o hodnotové politice proměněna v činy, musíme vědět o jakých hodnotách mluvíme a ptát se po jejich zdrojích. A co hůř, přijmeme-li nějaké hodnoty za své, jsme obtíženi povinností je hájit a přitom konfrontováni s pocitem vlastní bezmocnosti. Vždyť co zmůže jednotlivec a co zmůže malý národ tváří v tvář mocnostem, které po těchto hodnotách okázale šlapou? A nemůže se nám až příliš snadno stát, že se v zápalu boje sami zpronevěříme hodnotám, které jsme se rozhodli hájit?

Jednotlivci i lidská společenství zakládají své rozhodování na hodnotách, které nemohou nikdy zcela pragmaticky a racionálně obhájit. Bez základních hodnot nemáme na čem stavět. Otázka: „K čemu je hledat pravdu a snažit se jí podřizovat svůj život?“ se stává nesmyslnou, přijmeme-li pravdu jako základní kritérium všech svých činů.

Pokud bychom se pokoušeli dokázat platnost morálních hodnot a ideálů na základě prospěchu, který nám (ať už jako jednotlivcům či jako státům) mohou přinést, znamenalo by to, že jsme si za své základní hodnoty zvolili sebestřednost a prospěchářství, jimž musí být vše ostatní podřízeno. Chceme-li být tedy důslední, pak na otázku: „Proč hájit lidská práva?“ existuje jen jediná odpověď: „Protože je to prostě správné.“

Základní právo na lidskou důstojnost, svobodu a rovnost