Co je nám vůbec do toho? Úvaha o cestě mezi nihilismem a křižáckým tažením
Esej: Knihovna Václava Havla vyhlásila letošní soutěž o nejlepší středoškolskou esej v době, kdy to v Bělorusku vřelo. Mladí autoři měli zapřemýšlet nad otázkou: Co je nám do Běloruska? Sešlo se 53 prací ze 33 středních škol. Vítězkou 13. ročníku soutěže se stala osmnáctiletá Eliška Foukalová. Studentka pražského Gymnázia Jana Keplera s ambicí spisovatelskou. Přetiskujeme v plném znění přesvědčeni, že s budoucností této země to nemusí být vůbec tak zlé, jak se některým skeptikům může zdát.
Co je nám vůbec do toho? Do Běloruska? Do Číny? Do porušování lidských práv? Lhostejno jaký pojem si za „to“ dosadíte, tato otázka padne v různých obměnách dříve či později v každé diskusi o hodnotách a prioritách v politice.
Za všemi těmito dotazy jako by stála nevyslovena otázka jiná, otázka po smyslu morálních hodnot a ideálů. Vždyť už jejich prosazování zní ze své podstaty jako věc nesnesitelně nepraktická. Zatímco rezignace nabízí pohodlí, obhajoba hodnot na nás nakládá břemeno odpovědnosti a uvádí nás do neustálé nejistoty, neboť každá odpověď vede jen k novým otázkám a pochybnostem.
Mají-li být totiž krásná slova o hodnotové politice proměněna v činy, musíme vědět o jakých hodnotách mluvíme a ptát se po jejich zdrojích. A co hůř, přijmeme-li nějaké hodnoty za své, jsme obtíženi povinností je hájit a přitom konfrontováni s pocitem vlastní bezmocnosti. Vždyť co zmůže jednotlivec a co zmůže malý národ tváří v tvář mocnostem, které po těchto hodnotách okázale šlapou? A nemůže se nám až příliš snadno stát, že se v zápalu boje sami zpronevěříme hodnotám, které jsme se rozhodli hájit?
Jednotlivci i lidská společenství zakládají své rozhodování na hodnotách, které nemohou nikdy zcela pragmaticky a racionálně obhájit. Bez základních hodnot nemáme na čem stavět. Otázka: „K čemu je hledat pravdu a snažit se jí podřizovat svůj život?“ se stává nesmyslnou, přijmeme-li pravdu jako základní kritérium všech svých činů.
Pokud bychom se pokoušeli dokázat platnost morálních hodnot a ideálů na základě prospěchu, který nám (ať už jako jednotlivcům či jako státům) mohou přinést, znamenalo by to, že jsme si za své základní hodnoty zvolili sebestřednost a prospěchářství, jimž musí být vše ostatní podřízeno. Chceme-li být tedy důslední, pak na otázku: „Proč hájit lidská práva?“ existuje jen jediná odpověď: „Protože je to prostě správné.“
Základní právo na lidskou důstojnost, svobodu a rovnost