Jsou mladí, vzdělaní, úspěšní, svět jim leží u nohou. A jsou Češi. Vietnamci druhé generace chtějí žít po svém

Mladý noblesní muž s tmavými brýlemi a v kostkovaném tmavém saku naplňuje všechny vaše představy, jak má vypadat a jak se má chovat advokát. Tedy když si odmyslíte, že jeho kanceláří je unimobuňka v nejstarší brněnské vietnamské tržnici na Olomoucké ulici.

„Kde je lepší místo než přímo na tržnici? Devadesát procent našich klientů jsou Vietnamci, ale chodí sem i jiní cizinci. Je to pro ně nejblíž. Máme taky pobočku v pražské Sapě,“ vysvětluje Tuan Lam Hoang ve svojí strohé kanceláři. Pobočka pražské advokátní kanceláře Nguyen v Brně otevřela začátkem letošního roku.

Osmadvacetiletý muž s čerstvou advokátní licencí v kapse je prvním a zatím jediným brněnským advokátem z vietnamské komunity, takže si ho už dřív začala všímat místní média.

Jeho příběh je ale vlastně univerzálním vyprávěním o generačních rozdílech, které jsou podobné u Vietnamců jako u Čechů nebo jiných národností. Zahrnuje i tu část, kdy pokud se chcete dostat z regionu a být úspěšní, musíte vynaložit výrazně víc schopností, úsilí a umu než ti, kdo žijí v centru. Pokud se něčím lišíte od průměru, musíte se o to víc snažit, abyste většinové společnosti dokázali, že jste stejně dobří nebo lepší. A taky obsahuje poučení, že vždycky si můžete vybrat, jestli budete prospěšní ostatním lidem a své komunitě, nebo budete myslet jen na sebe.

Hoang říká, že příběhy vietnamských dětí jsou dost podobné. „Odmala nám rodiče vtloukali do hlavy, že jsme přistěhovalci a že se my děti musíme víc snažit. Že musíme být lepší než spolužáci, protože když budeme hledat práci, zaměstnavatel si vybere spíš spolužáka, protože je zdejší, je Čech. Takže v naší mentalitě se zakotvilo přesvědčení, že se musíme snažit na dvě stě procent,“ popisuje Hoang ve své kanceláři.

Stejně jako ostatní mladí Vietnamci, s nimiž se na tržnici na Olomoucké setkáme, vypráví o tom, jak odmala trávil hodně času s českými „babičkami“, chůvami, které se o děti přistěhovalců nejen z Vietnamu staraly většinou za úplatu v době, kdy jejich rodiče pracovali od rána do večera na stáncích s oblečením nebo v jídelnách.

Podobně jako lidé z jiných chudých vrstev, opakovali svým dětem i vietnamští rodiče, že jejich jediným úkolem je se dobře učit, aby měly privilegium sedět v teple v kanceláři a dostaly se z bídy, kterou zažívaly doma. Aby po celém Česku nemusely přespávat v zimě v autě před tržnicemi kvůli udržení prodejního místa. Vietnamské děti v rozhovorech také často zmiňují, jak vídávaly svoje rodiče promrzlé u stánků, i když přijeli z Vietnamu do Česka s vysokoškolským titulem. Vietnamci si českého bezplatného školství považují. Je totiž ve srovnání s tím v jejich původní vlasti nesrovnatelně kvalitnější a hlavně prakticky bez korupce.

Přečtěte si také

Malá Hanoj nad Ohří: Krize na Vietnamce tvrdě dopadla, na boj s pandemií ale i tak přispěli nejvíce

Mladý brněnský advokát Hoang žil s rodinou na severní Moravě a dostal se na osmileté gymnázium v Šumperku. Ale po roce dvou už nebyl klasickým vietnamským premiantem, drilování ho moc nebavilo. „Odmala jsem rád sledoval americké seriály, líbilo se mi, jak se tam advokáti hádají u soudů. Že to je dost vzdálené realitě, jsem zjistil, až když bylo pozdě,“ směje se při odpovědi na otázku, jak ho napadlo přihlásit se na brněnskou právnickou fakultu.

Většina vietnamských studentů jde pragmatičtěji na ekonomii, technické obory nebo lékařské fakulty. Na humanitní nebo umělecké obory nemíří skoro nikdo, protože se jimi podle mínění rodičů nedá uživit.

Hoanga ale práva začala bavit. Stal se jedním z nejúspěšnějších studentů, chtěl vidět z oboru co nejvíc, takže už na studiích prošel stážemi od exekutorského úřadu přes soudní kancelář a státní zastupitelství až po ministerstvo. Jako jediného ze sto padesáti uchazečů si jej dokonce vybral tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) v projektu stínování. „Čtrnáct dní jsem s ním mohl chodit všude, být mu po boku. Dokázal jsem tím rodičům, že asi úplně tupý nebudu a že se umím prosadit,“ vzpomíná dnes.

Přečtěte si také

Obrazem: „Blbá nálada“ v obří tržnici. Někteří stánkaři nic neprodali deset dní v kuse

Jakou bude mít kariéru, si mohl vybírat. Proč ale zvolil zrovna advokacii, a ne třeba kariéru soudce? „Chtěl jsem dělat konkrétní věci pro konkrétní lidi. Pro naši komunitu je nejlepší povolání lékař nebo advokát. Je to v ní elitní, vážené vzdělání. A vidíte konkrétní výsledky své práce,“ má jasno Hoang.

Takže to, že jeho advokátní kancelář dělá běžnou agendu jako občanské a rodinné právo, převody nemovitostí nebo rozvody, vlastně samo o sobě svědčí o dávno proběhlé integraci Vietnamců do majoritní společnosti.

„Ještě před deseti lety hodně Vietnamců uvažovalo tak, že vydělají peníze a vrátí se zpět. To se ale změnilo. Jakmile tu jsou deset dvacet let, už se jim vracet nechce a jejich děti jsou napůl Češi, takže tady chtějí zůstat,“ myslí si Hoang, když se rozhlíží po místnosti zařízené běžným šedým kancelářským nábytkem, na němž jsou jedinými ozdobami lahve dražšího alkoholu, které dostal od klientů.

V posledních letech proto začali Vietnamci myslet na to, jak se zajistit na stáří. Vydělali už dost peněz a začali nakupovat nemovitosti. „Dřív potřebovali místo na přespání, v práci si uvařili, bydleli v malých pronajatých bytech. Teď se komunita dostala do fáze, kdy si staví rodinné domy a kupuje byty pro vlastní potřebu. Léta si kupovali výlučně komerční prostory, kde se daly vydělat další peníze. Teď už se primárně neřeší vydělávání peněz a v komunitě je taky víc majetku,“ popisuje Hoang ze své zkušenosti mechanismus, jakým funguje integrace všude.

Stejný mechanismus platí i pro české Vietnamce. První generace migrantů, jedno jak vzdělaná, ale často jsou to vysokoškoláci, přichází do cizí kultury, obvykle nezná jazyk a začíná od nuly na nejnižších postech. Svoje děti se proto snaží přimět, aby byly úspěšné ve škole a mohly se tak vypracovat na lépe placené posty a měly se lépe než rodiče.

Druhá generace už se od majority často neliší jazykem, který je její mateřský, ani kulturou, protože často přebírá nebo aspoň toleruje kulturu hostitelské země, a to i když často žije v původní komunitě nebo jí nablízku. Jaká bude třetí česká generace Vietnamců, teprve uvidíme.

„Snažím se lidem porozumět, aby se do mého obchodu vrátili“

Šestadvacetiletý Tony, jak chce, abyste ho oslovovali, má ve srovnání se svými vrstevníky vlastně dost netypický příběh. Jako jeden z mála totiž nevystudoval vysokou školu, ale má „jen“ maturitu na obchodní akademii. A pokračuje v byznysu svých rodičů. I když byznys je možná příliš honosné slovo, když se rozhlédnete po malé samoobsluze hned u jednoho ze dvou vjezdů do tržnice na Olomoucké ulici.

„Kamarádi mi ale říkají Kime, že prý mám kulaté brýle jako Kim Čongun,“ směje se, když nabízí kávu z kávovaru na pultu. Ve skutečnosti se jmenuje Tuan Anh Nguyen. Přiznává rovnou, že chce být jiný. Chce sice podnikat ve stejném oboru jako rodiče, ale jinak.

Před pár měsíci si proto otevřel vlastní malou prodejnu asijských potravin Chutě Asie. A jako jeden z prvních rozjel taky e-shop.

Před Vánoci nabízel třeba dárkové balíčky, na webu zákazníci najdou kromě běžného sortimentu, jako jsou nudle, omáčky, káva, koření a rýže, taky třeba vietnamskou kuchařku. Tony říká, že jako správné vietnamské dítě odjakživa pomáhal rodičům v obchodě, po škole seděl každé odpoledne za pokladnou. A že ho prodávání hrozně baví, ale když nad svým byznysem přemýšlel, došel k tomu, že úspěšný může být právě díky odlišení se od generace starších obchodníků.

„Chtěl bych to tady zmodernizovat, aby to tu nevypadalo jako na tržnici nebo ve večerce. Učím se, jak lidi přemýšlejí a co mají rádi, ptám se, jestli mají děti, zda mohou pálivé jídlo, jak moc cestují, a snažím se jim poradit. Moji rodiče takhle neuvažují, i když prodávají ve svém obchodě patnáct let. Snažím se lidem rozumět, aby se do mého obchodu vrátili. Chtěl bych se zákazníky navázat vztah, protože pak vědí, že se mohou vrátit za někým, koho znají a kdo jim poradí. Lidi jsou totiž šťastní, když s nimi vietnamský prodavač promluví česky. Devadesát procent trhovců česky neumí, maximálně vám řeknou, kolik co stojí, a dál si vás nevšímají,“ vypráví Tony.

Přečtěte si také

Na pivo ve Vietnamu: hlasité říhání nevadí, platit za ostatní je čest a nostalgie po Česku

Jeho obchod je opravdu vzdušnější než jiné, regály dál od sebe, takže mezi nimi pohodlně projdete, police nejsou přecpané hromadami zboží, v uličkách nezakopáváte o naskládané bedny, takže prodejna vypadá moderněji a vstřícněji než ty sousední. Říká, že je to proto, že se od začátku zaměřil na české zákazníky, kteří jsou zvyklí na jiný druh prodejních prostor, než jaké jim nabízejí běžní vietnamští obchodníci.

„Lidé mají největší zájem o rýži a čerstvé bylinky, ty dovážíme z Vietnamu a Thajska letecky, každou středu odpoledne. A mám nejlepší sójové tofu na světě, je čerstvé, takže sem chodí hodně vegani a vegetariáni. Je tu totiž hodně bezlepkových potravin,“ vyjmenovává Tony.

Za poměrně krátkou dobu od založení vlastního obchodu se mu podařilo začít zavážet potraviny do několika vyhlášených brněnských restaurací, jako je třeba Forky’s nebo Jakoby.

Jeho rodiče jsou prý rádi, že pokračuje v rodinném podnikání. „Netrvali na tom, abych šel na vysokou. A já jsem byl v obchodě každý den, i když muselo být při nouzovém stavu zavřeno. Pořád jsem vymýšlel, co udělat nového,“ popisuje. Právě velká ochota a vstřícnost k přáním zákazníků je to, na čem chce dál stavět. „Snažím se objednat, co zákazník chce. Stačí, když mi ukáže fotku, a já zjistím, kde se to dá koupit,“ dodává.

„Jsem schopný sehnat cokoliv legálního,“ směje se, když má říct, co nejpodivnějšího po něm zákazníci chtěli. „Člověk se ale celý život učí a adaptuje. Když se něco změní, musí se přizpůsobit. Buď máte produkty, které zákazníci chtějí, nebo umíte ty produkty prodat,“ vysvětluje, na čem postavil svoji filozofii podnikání. A když se pak loučí před svým obchůdkem, nezapomene pozvat návštěvu znovu: „Tak se zase někdy zastavte!“

„Máme úplně nejjednodušší strategii, prodávat co nejlevněji“

Když se vydáte do druhé brány ve starší části tržnice na Olomoucké ulici a jdete dozadu, musíte dát pozor, aby vás nepřejel zeleno-bílý kamion, který má na kapotě velký nápis Tamda. Zajíždí až z druhé strany bloku, kde stojí velká hala supermarketu. Systém prodeje je stejný jako v českém Makru, takže slevy na zboží mají lidé s živnostenským průkazem. A vedení brněnské pobočky Tamdy se netají tím, že chce Makru začít co nejdříve konkurovat.

Zatím má tři pobočky – největší v Praze, v Ústí nad Labem a v Brně. Ta brněnská funguje už pět let, na patnácti stech metrech čtverečních – v novém roce plánuje otevřít dalších deset tisíc metrů distribučního skladu nedaleko v Tuřanech. Asistentem ředitelky brněnské pobočky je šestadvacetiletý Thien (příjmení odmítá prozradit a nechce se ani fotit, pozn. red.).

Jako každý jiný člověk, kterého baví jeho práce, vypráví, jak sem nastoupil hned po škole. Na brněnském VUT vystudoval obor procesní management a jeho úkolem je, aby Tamda vydělala co nejvíc peněz.

„Máme úplně tu nejjednodušší strategii, prodávat co nejlevněji,“ říká přesvědčivě v miniaturní kanceláři s holými stěnami, kam se nevejdou více než tři lidé, přesto odtud řídí jak pobočku s desítkami zaměstnanců, tak i rozvoz zboží po celé Moravě.

Jediné velké okno odsud nabízí výhled opět jen mezi regály supermarketu. „U některých produktů nemáme dokonce žádnou marži nebo velmi malou. Ale jedeme na objem, čím víc toho prodáme, tím větší máme dohromady marži. Vyděláváme na množství,“ vysvětluje a dodává, že obrat i počet zákazníků tak brněnské Tamdě roste každý rok. „Na jaře se to během karantény trochu zhoršilo, ale pak jsme rozjeli dovoz zboží,“ popisuje Thien, který tu pracuje dva roky.

To je další rys, kterým se oddělují úspěšní podnikatelé od neúspěšných, a to ať jsou jakékoliv národnosti nebo etnika. Neustálé vymýšlení inovací, podpora různých způsobů prodeje a toho, jak dostat zboží k zákazníkům.

Tamda sice také jako Makro staví na velkoobchodu, ale liší se tím, že sem může přijít normálně nakupovat i běžný člověk, jen za trochu vyšší ceny. I tak jsou ale dost výhodné. „Už jsme zavedení, dodáváme do vietnamských večerek, ale i do českých obchodů,“ říká Thien.

Právě tady je vidět, jak významným zaměstnavatelem v cizinecké komunitě Tamda je. Z šedesáti brněnských zaměstnanců je padesát osm Vietnamců, jedna Češka a jeden Ukrajinec. Ukrajinců tu běžně pracuje víc, ale kvůli pandemii covidu-19 se museli či chtěli vrátit domů.

Mezi vietnamskými zaměstnanci je ale mnoho lidí, kteří dříve sami podnikali a nepodařilo se jim na trhu ve velké konkurenci udržet. „Dřív devadesát procent Vietnamců podnikalo, teď se to posunuje víc k běžným zaměstnáním. Na podnikání potřebujete počáteční kapitál, ne každý si troufne otevřít vlastní byznys, když prostředí tolik nezná. Ale taky máme zaměstnance, kteří tu pracovali dva tři roky, nabrali zkušenosti a otevřeli si pak vlastní večerku,“ vysvětluje Thien.

On sám je také z rodiny majitelů večerky. Do Česka přijel až v patnácti letech, aby vystudoval střední a pak vysokou. Říká, že právě kvůli dlouhému odloučení od rodičů a odcizení nemají tak pevné vztahy. A s širší rodinou rovněž není moc v kontaktu.

Dvě kultury nebo dvě generace

Právě jiné světy dvou různých generací jsou to, co Vietnamci kolem třiceti dost řeší, stejně jako jiní mladí lidé.

„Naši rodiče jsou podobní českým rodičům v době komunismu. Co slyšíme u nás doma, jste slyšeli taky. Studuj dál, jinak půjdeš dojit krávy nebo prodávat ve večerce. Rodiče jsou hodně fixovaní na to, aby se děti měly dobře, a někdy těžko nesou, když se nerozhodnou podle jejich představ,“ vypráví Twi, jak si říká Thuy Nguyen. Vystudovala VUT, občas provádí zájemce po tržnici na Olomoucké, aby ukázala, čím se mohou navzájem obě kultury inspirovat, a taky to, že se mladí Vietnamci liší od Čechů jen vzhledem. Ale že uvažují stejně.

S dalšími třemi mladými Vietnamci založila projekt ZaseRýže. Ten se z původního pořádání kurzů vietnamské kuchyně a webu s recepty a kuchařkami rozrostl do marketingového projektu, který má sblížit nejen vietnamskou a českou kulturu, ale hlavně dvě generace uvnitř vietnamské komunity. Ta starší je totiž ještě o něco konzervativnější než Češi, a tak svým dětem často moc nerozumí.

Přečtěte si také

Česko-vietnamský pár architektů přesídlil do Hanoje. Uprostřed překotně rostoucích měst stavějí zeleně

„Spoustu nás dostudovalo hlavně kvůli tomu, abychom uspokojili rodiče, než že by nás to bavilo. Abychom je potěšili, protože se pro nás obětovali,“ vypráví Twi a vedle ní přikyvuje Long Tran. Vystudoval prestižní brněnské gymnázium Matyáše Lercha, pak architekturu, ale v oboru nepracoval. Pořádá třeba cestovatelské přednášky a je společníkem česko-vietnamské cestovní agentury. „Zajímalo by mě, kolik inženýrů dělá ve večerkách,“ směje se.

Taky podle Robina a Nama, finančních poradců, kterým je kolem pětadvaceti, je rozdíl mezi generacemi vidět na první pohled. Velké téma je pořád vzdělání. „Dřív kdo neměl gymnázium a vysokou, neměl v komunitě místo. Teď už je přípustné, aby se šel Vietnamec vyučit. Hodně lidí si uvědomilo, že vysoká škola není samospásná,“ myslí si Nam.

Podobné je to s partnery z druhé komunity. Ty rodiče občas jen těžko překousnou, stejně jako čeští rodiče vymlouvají svým dětem vztah s Vietnamci, které na rozdíl od svých potomků neznají.

„Zatím jsem nezkusil dovést domů žádnou ‚Kateřinu‘. Ale přijde mi nesmysl rozlišovat, jestli je to Vietnamka nebo Češka. Jediné, co by mě mrzelo, že by si s ní rodiče nerozuměli, protože neumí česky. Je paradox, že jsme imigranti, ale nechceme do rodiny Čecha. Ale s taťkou bych se klidně vsadil, že moje sestra, která je ročník 2002, si už přivede Čecha, ne Vietnamce,“ vypráví Robin nad jarními závitky ve Viet Palace, což je nejvyhlášenější asijská restaurace na celé Olomoucké, kam lidé nelitují času zajet na oběd klidně z centra Brna. Z velké prosklené terasy v prvním patře je vidět na většinu tržnice, teď tu ale moc lidí není, protože se bojí do restaurací chodit.

Podle Robina i Nama bývala výhoda zaměřit se nabídkou služeb na vietnamskou komunitu. „Začínali jsme před pěti lety a byli jsme mezi prvními vietnamskými finančními poradci. Ale ta výhoda pomalu padá, protože ekonomicky aktivnější bude čím dál víc druhá generace a my už jsme skoro Češi. Přemýšlíme jako Češi, chodíme do českých škol, máme rádi řízky a bramborový salát. Za deset let už nebude konkurenční výhoda komunity už tak velká,“ myslí si Robin.

Nam je taky přesvědčený, že jde o mýtus, když se říká, že je mezi Vietnamci hodně peněz. Podle něj si to ale myslí spíš starší generace Čechů. „Prostřední generace Vietnamců má spíš auto na leasing, nejnovější mobily, ale v kapse nic, je to spíš naoko. Mladší už jsou jiní, nebojí se investovat, zariskovat. Ale čtyřicátníci jsou podobně konzervativní jako Češi,“ popisuje svoje zkušenosti s rozdíly, které ale vlastně nejsou tak velké.

A Robin dodává, že podle něj se mladí Vietnamci nepotřebují porovnávat s Čechy, ale spíš mezi sebou. A hodně velkou roli v tom porovnávání hrají sociální sítě. Nepřipomíná vám to něco? Jen to, že se Vietnamci od Čechů liší jen navenek, barvou pleti. Jinak ničím.

Text vznikl ve spolupráci s neziskovou organizací Charita ČR v rámci projektu MIND.