Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru. Velká retrospektiva Mikuláše Medka polootevřena
Seriál o výstavách dotčených covidem: Po dosud největší výstavě Františka Kupky ožila letos Valdštejnská jízdárna další zásadní akcí, velkou výstavou Mikuláše Medka. Jednalo se o jednu z největších samostatných výstav, jakou kdy Národní galerie připravila. Přelila se i do Veletržního paláce a Anežského kláštera.
Mikuláš Medek je unikátní, osobitý umělec, bez něhož by 50. a 60. léta v českém výtvarném umění byla jiná, jaksi neúplná. Ohromoval svými znepokojivými plátny, jež se však k veřejnosti dostávala s obtížemi. Zejména v 50. letech se jeho tvorba zcela vymykala povolenému, první samostatnou výstavu měl až v roce 1965. Fyzická nedostupnost a obsahová tajnosnubnost Medkových děl způsobily, že se kolem jeho jména vznášela tajemná aura.
Medek jako mnoho jiných hledajících umělců prošel několika na pohled značně odlišnými obdobími. Po konci války byl ovlivněn zahraničními surrealisty i osobním seznámením se členy surrealistické skupiny v Československu. Pro malíře, jehož vždy více zajímaly stavy vnitřní než vnější realita, byl surrealismus v podstatě nevyhnutelným krokem. Ctil Toyen, Reného Magritta a Salvadora Dalího. Vliv těchto vzorů byl tak silný, že v některých případech můžeme mluvit až o tvorbě vizuální pocty (spíše než o vykrádání motivů). Zejména plátno Vajíčko (Snídaně) z roku 1949 obsahuje jak magrittovskou okenní římsu, tak dalíovské vejce, kobylku i oko.
Ve stejné době vznikají inscenované fotografie Medkovy manželky Emílie. Jedná se o vzácný případ úzké symbiózy partnerské dvojice. Emílie v té době fotila tak, jak Medek maloval. Je logické, že i fotografiím byl na výstavě dopřán prostor, stejně jako dílům jiných výtvarníků, kteří s Medkem souzněli.
Mezi sekáčky dvou totalit
Možná pod vlivem Magrittovým si zpočátku dával Medek záležet na
