Co se děje s lesem po kůrovcové kalamitě? Vědec získal odpověď z rozmixovaných brouků
„To je krása, co? To je barev a tvarů,“ dojímá se entomolog Jiří Hulcr z Floridské univerzity nad vzorky, které sesbíral na Šumavě. Předběžné závěry jeho výzkumu říkají, že je pro celý les nejlepší nechat kůrovcové dřevo na místě, napospas přirozenému rozpadu. Vlastníci lesů přitom na mnoha místech dál sází smrkové plantáže, které jsou ohrožené nejen lýkožroutem smrkovým, ale s postupující klimatickou změnou i novými škůdci a parazity.
Lesní entomolog Jiří Hulcr si na rok odskočil ze Spojených států domů do České republiky prozkoumat, jak se mění lesy po kůrovcové kalamitě. Letos v létě na třiceti šesti místech po celé Šumavě nalíčil Malaiseho pasti na chytání hmyzu, ze kterých posbíral 220 vzorků. „Jsou to takové síťované stany, ale brouci a mouchy je pořádně nevidí. Když do sítě narazí, začnou podle svého algoritmu přirozené lézt nahoru, kde je flaška, kam spadnou, a já si je z ní pak vyndám,“ popisuje vědec.
Základ výzkumu je postavený na tom, že pasti byly rozmístěné jen na dvou typech lokalit. První typ byl na pozůstatcích lesa po kůrovcové kalamitě, kde lesníci napadené dřevo pořezali a odvezli, tak jak se to standardně dělá. Druhý typ lokality byl v bezzásahové zóně, ze které se napadené dřevo neodvezlo, a místo toho se nechalo přirozenému rozkladu.
„Skoro každý jedinec tady je jiný druh, to je neuvěřitelná diverzita. Tady je třeba pavouk a tohle jsou mouchy, které nežijí nikde jinde než
