Deník N

Za sto let chyběli lidovci ve vládě jen jediné desetiletí. Šrámkovské „být u toho“ už však voličům přestalo stačit

Současný předseda lidovců Pavel Bělobrádek už oznámil, že v březnu končí. Svému nástupci zanechá hodně těžký úkol: najít straně nový smysl existence. Foto: ČTK
Současný předseda lidovců Pavel Bělobrádek už oznámil, že v březnu končí. Svému nástupci zanechá hodně těžký úkol: najít straně nový smysl existence. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Analýza Stanislava Balíka: Řekneme-li o nějaké straně v české politice, že má dlouhou tradici, neuvažujeme přitom v horizontu staletí jako v Anglii, ale jen několika málo desetiletí. Koneckonců současný premiér označuje jako tradiční stranu i TOP 09, která vznikla jen o dva roky dřív než jeho politicko-podnikatelský projekt. Jednou z výjimek jsou lidovci, kteří slaví sto let své existence.

Když letos v tříkrálovém období slavili lidovci své stoleté výročí, působilo to jako z jiného světa. A to by se mohli vztahovat (občas to také dělají) i k datům ještě starším – například k roku 1894, kdy na legendárním sjezdu v Litomyšli vznikla první katolická strana v českých zemích. Během několika dalších let poté se objevilo několik dalších katolických stran v Čechách i na Moravě, které v dalších dvou desetiletích více či méně spolupracovaly.

Byl to zlatý věk českého politického katolicismu, který vrcholil zavedením všeobecného volebního práva pro muže v roce 1907. O čtyři roky později měly tyto strany v českých zemích třetí nejvyšší, zhruba dvacetiprocentní podporu (po sociálních demokratech a agrárnících); nicméně na Moravě jednoznačně vítězily s téměř čtyřicetiprocentní podporou.

Právě do těchto časů jsou také situovány nejtvrdší boje české kulturní války mezi katolicismem a antiklerikálním pokrokářstvím, které pak doznívaly v prvních letech první republiky. Katolicismus tehdy skutečně polarizoval společnost, jeho političtí představitelé pevně stáli na svých pozicích, hájili své přesvědčení proti společenským elitám i velké části společnosti.

Spolu se vznikem republiky ztratil politický katolicismus formální záštitu institucí rakousko-uherského mocnářství a naopak musel najít způsob, jak přežít antiklerikální politickou linii nového Československa. Jednou z cest, která k tomu vedla, bylo urychlení již připravovaného sloučení katolických stran, k němuž došlo v prvních dnech roku 1919. Tehdy také strana přijala přízvisko „lidová“, což lze označit za „majstrštyk“, neboť tak se před rokem 1918 jmenoval na Moravě její hlavní antiklerikální oponent. Bylo to, jako by se dnes ODS přejmenovala na sociální demokracii.

Antiklerikální první republika vtiskla lidovcům jeden z jejich příznačných rysů, který překryl předchozí bojovnost – a sice oportunismus, snahu vyjít s každým, třeba i svým nepřítelem, šrámkovskou strategii (podle předsedy strany Jana Šrámka, který stál v jejím čele – s výjimkou válečných let, kdy strana formálně neexistovala – od roku 1922 až do roku 1948) „být u toho“. Nemusí jít nutně o rys negativní, jak jim občas jejich protivníci vytýkají – hodí se třeba v dobách rozštěpené společnosti. V tomto ohledu je vlastně správné, že KDU-ČSL slaví jako výročí svého vzniku právě rok 1919, zatímco k letům předchozím se hlásí pouze jako ke svým kořenům.

Generál Charles de Gaulle a předseda československé exilové vlády Jan Šrámek při podpisu prohlášení, v němž Francie uznává neplatnost mnichovské dohody. Londýn 1943. Foto: ČTK

Zatímco v době první republiky viděli lidovci jako svůj hlavní raison d’etre neboli smysl existence tlumit největší antiklerikální výstřelky a opatrně se snažit zasypávat příkopy mezi státem a církví, což se jim dařilo, takže se posléze jejich předseda Šrámek stal v Benešově londýnském exilovém zřízení předsedou vlády, po roce 1948 už dělali pouze smutnou stafáž bolševickému režimu.

Jejich místní organizace si přesto smysl své existence našly – být jakousi náhradní strukturou pro věřící obyvatelstvo namísto zakázané široké sítě katolických spolků organizující v těžkých ateistických podmínkách zájezdy, poutě, plesy, opravující sem tam nějaký křížek či kapličku a podobně. Právě skutečnost, že ČSL tehdy reálně reprezentovala existující společenskou skupinu, pomohla straně přežít rok 1989 – na rozdíl od Československé strany socialistické.

Nejvážnějším problémem polistopadové KDU-ČSL pak je, že si nový dlouhodobý smysl své existence nenašla, a tak spíš přežívá od voleb k volbám. Nepomohly ani odvážné vize jejího ikonického předsedy Josefa Luxe o české CDU. Celých dvacet let od jeho odchodu strana fakticky neví, co se sebou. K otevřenému hájení katolického sociálního učení se odváží jen občas a jaksi stydlivě; současně však

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější