Notes: Nahlédněte do naší novinářské kuchyně a o svátcích čtěte. Stejně vás ven nepustí

Vloni to v naší redakci vonělo Vánoci, ženy nosily na ochutnávku cukroví vlastní výroby, mužští kolegové se pyšnili šikovností svých manželek a partnerek, velkolepá vánoční výzdoba nesla stopy výjimečné tvořivosti naší paní provozní ředitelky Evy Romancovové a perfekcionismu šéfky sekretariátu Madly Gromovové.

Letos je v redakci pusto, sem tam se potká někdo s někým a na dálku na sebe zamávají. Tuhle jsem si spletla kolegyni Ciglerovou s úplně jinou osobou, neboť rouška nejenže zakryla její tvář, ale zkreslila i nezapomenutelný hlas, který občas můžete slýchat ve stejně nezapomenutelných podcastech.

Jejich hlavní guru je ovšem Filip Titlbach. Jako správný muž bilancoval a spolu s naším šéfredaktorem Pavlem Tomáškem si zamudrovali o tom, co přinesl končící rok 2020.

Nejčastěji jsem asi v době homeofficové v pražské redakci, kam jsem utíkala před náporem distanční výuky dětí, potkávala kolegu Jana Moláčka. Dnes přispěl článkem o Syndikátu novinářů, jehož už mnoho let nejsem členem. Pokud tahle kauza dopadne dobře, třeba zase jednou budu.

Většinu roku jsme byli zavaleni informacemi o pandemii. O zmatku provázejícím vládní opatření, o politikaření naší vrchnosti a následcích, které tohle všechno má.

Když si mám vybrat, zda se dívat na tiskovku ministerstva zdravotnictví sama, nebo počkat, až to pro mne zlidští kolegové Koubský, Mazancová, Skoupá, Wirnitzer, Mošpanová, Tvrdoň, Janáková, Bezděková (určitě na někoho zapomenu, ale protože u nás v pracovním kolektivu vládne absolutní shovívavost, bude mi to odpuštěno), zvolím si vždycky ty druhé.

Jako dnes: Přichází pátý PES, píšou Jan Tvrdoň a Hanka Mazancová, která proslula v roce odcházejícím hlavně opakovanými pokusy o navázání kontaktu s muži z Hradu. No… snad není zklamaná neúspěchem a neustane ani v roce příštím.

Protentokrát se ale věnuje činnosti o něco prospěšnější, totiž vysvětlení, jak a co a kdy a kde budeme moci dělat – nebo spíš nebudeme moci. „V obchodech půjde koupit jen to nejnutnější, většina škol se zavře. Na silvestra buďte s rodinou,“ vyzývá ministr Blatný. Člověk – zatím – na svém místě.

Pokud je někdo otráven a znaven neustálými řečmi o nemocech, ministrech, rozpočtech a zmatcích kolem testování, nechť sáhne po nějakém z výtvorů Elišky Černé nebo Ivana Adamoviče, těch, kteří dodávají našemu redakčnímu kolektivu kulturní úroveň.

Eliška Černá v článku Doma sklízela i urážky, v zahraničí ovace… píše o své oblíbené vile Tugendhat. A píše o ní tak, že i člověk vesměs nekulturní – jako já – se alespoň trochu dovzdělá a zjistí, že kdysi někteří experti dokonce pochybovali, zda je v domě vůbec možné bydlet. Já bych nepohrdla. Jen ty účty za elektřinu mne odrazují.

V mnohých redakcích je zahraniční rubrika tak trošku odstrkována do kouta s tím, že české čtenáře zajímá maximálně to, co je za humny, ale už vůbec ne, co se děje na druhém konci světa. Tam ať se vraždí, řežou hrdla a vyhazuje do povětří, hlavně že tady u nás je klid. Naši čtenáři tohle klišé popírají.

I díky Markétě Boubínové, která ani tentokrát své milované Polsko nešetří. Snaha polské vlády o ovládnutí médií je jako ze scénáře Putinova Ruska, píše. A mne zamrazí, protože Putinovo Rusko dobře znám a scénáře, které se tam píšou, rozhodně nechci vidět realizované v našich zeměpisných šířkách.

Má se za to, že noviny jsou jen pro dospělé, navíc že jsou tak trochu nudné, zábavný je spíš bulvár, a že tedy kdo si nechce dennodenně kazit náladu, ať je radši nečte. Jestli je někdo schopen vyvést ty, kdo této tezi věří, z omylu, je to moje kolegyně – dokonce v dobách, kdy se chodí do práce, vedle mne sedící – Magdalena Slezáková. Máte-li děti, vypněte jim počítače a televizi, zapalte svíčku nebo rozsviťte stromeček, chopte se Deníku N a čtěte Světové legendy. Nemáte-li je, vezměte si na klín kočku.

„Nehněvej se, ó obloho! My se polepšíme! Netrestej nás!“ začali překotně volat jeden přes druhého. „Neboj se, celou tě nesníme,“ ozvalo se odněkud zezadu a vzápětí stejný hlas vyhekl: „Jauvajs!“ Asi že jeho majiteli kdosi uštědřil pořádnou herdu do zad. „Mlč, ty hlupáku, ještě ji vyplašíš,“ okřikovali ho.

Obloha se upokojila.

Kdepak, nemýlíte se. Tohle vychází v našem deníku a můžete se tím těšit na naší homepage od Štědrého dne s přestávkami až do konce roku. Je to nejen úchvatné čtení, ale za zmínku stojí i obrazový doprovod. Když teď něco prozradím, mnozí si řeknou, že nechválit mi vlastně nebylo dovoleno. A tak nehodnotím. Posuďte sami:

Je to tak. Autorem kreseb je náš pan ředitel vydavatelství Ján Simkanič. Já, která bych ani dnes neprošla do první třídy, neboť nezvládnu nakreslit prostou lidskou postavu a ruku s pěti prsty, nejsem asi ten nejpovolanější kritik. Ale mně se to prostě líbí.

Podobně jako o zahraničí také o ekonomice panuje názor, že to je trošku nudný obor, byť potřebný. Tak mně tedy v podání dámy Terezy Mynářové (toho času na rodičovské dovolené) nebo pánů Pavce či Tomeše přijde vcelku vzrušující. Ale hlavně mi taky oba přežvýkávají poněkud zmatečná sdělení našich vrcholných představitelů do podoby, jež mi nerozkolísá sebevědomí ani žaludek: Otázky a odpovědi k daňovému balíčku jsou přesně ten článek, který předčítám svým příbuzným, drobným živnostníkům, podnikatelům i OSVČ.

Vždycky když něco napíše Eliška Hradilková Bártová, řeknu si, že bych nechtěla být hrdinou jejího článku. Většinou jsou to padouši, podvodníci a zloději. Tentokrát je to jinak. Třicetiletá Tereza Harmatová není ani jedno. Covid jí tak trochu změnil život a to, co vypráví v článku Jako Darth Vader, je pro všechny skeptiky, pecivály a reptaly nesmírně inspirující.

Většinou tu o svých článcích nepíšu, ale tentokrát je to můj poslední letošní Notes, výjimečná předvánoční atmosféra a také chuť zmínit kolegy, kteří se občas s mými texty musí potrápit. Ono totiž než se to, pod čím jsme my autoři podepsaní, dostane na váš čtenářský stůl, musí to projít rukama řady lidí. Jejich jména na výsluní nejsou, ale bez nich byste se smáli hromadám hrubek, neobratných formulací, věcných chyb a nekorektních spojení. Mne má na starosti nejčastěji šéf našeho zahraničí Jan Kudláček. Ale když zabrousím do domácích vod, jako teď s výletem do bruntálského romského ghetta, chopí se mých slov Jan Jiřička, Lukáš Werner nebo aktuálně zrovna Michael Švec. Jestliže mezi novináři panuje přesvědčení, že editoři nám texty kazí, minimálně já a moje kolegyně a přítelkyně Renata Kalenská si to nemyslíme.

Novináři jsou něco jako požárníci, popeláři nebo plynaři. Taky musejí být pořád v pohotovosti. S lékaři se nás srovnávat neodvažuji, protože my, když někam přijdeme, lidé před námi spíš v hrůze prchají, zatímco lidi v bílých pláštích vítají s otevřenou náručí – pokud na to tedy ještě ještě mají sílu.

A tak i na Štědrý den, věřte nevěřte, někteří z nás slouží, sledují agentury, píšou zprávy a starají se o to, abyste neustrnuli v blahé nevědomosti. Mezi jinými bude nad vaší informovaností o svátcích bdít Anička Janská, šéfeditorka online zpravodajství.

No a pokud se něco stane v Brně, od svých dětí a manžela povstane Jana Ustohalová a – jak ji znám – sepíše to tak, abyste měli pocit, že události odehrávající se v moravské metropoli jsou určující pro světový mír i pohodu v našich domovech. A možná že to tak je.

Nejsem zrovna sportovní fanda, ale koronavirus i tento pošetilý obor lidské činnosti zasáhl tak, že mne začal zajímat. A když náš expert na fyskulturu David Janeczek tvrdí, že příští rok budou sportovní hody, já mu věřím. Po dlouhé dietě je v roce 2021 naděje…

Nemohu nevzpomenout ty, kteří připravují naše Minuty N. V mých očích je to práce srovnatelná s řízením ruského raketoplánu Buran – těžká, zodpovědná, vyčerpávající a nedoceněná. S výsledkem nejistým.

Ani tito kolegové nebývají moc často někde podepsáni. Barbora Němcová umí pochválit za každou minutu, kterou jí nabídnu, Václav Ferebauer za ni vždy hezky poděkuje a Adam Hecl má z mých ruských – často zcela absurdních – minut vždycky velkou radost odpovídající jeho veselé povaze i věku. Taky veselému.

Komentáře tvoří páteř každých novin a ten, kdo o nich rozhoduje, vybírá autory, vrací slavným jménům to, o čem si oni myslí, že je to nelepší, co kdy napsali, to vážně nemá lehké. Výběr ale pak stojí za to. Nespletl se Libor Stejskal, kterého znám déle, než existuje samostatná Česká republika, ani tentokrát. Učené pojednání o tom, kdo vlastně nosí dárky, je skvělý text, který pobaví i poučí. Ano, tak to má být. Škola hrou, a Libor to ví.

Jak jsem napsala, máme i my o svátcích trochu volnější režim, ale jak se něco stane v oboru, který máme na starosti, je s povalováním se v lenoškách konec. Přeji Pavlu Polákovi, aby Německo prožilo klidné Vánoce. A už se chystám na jeho text o posledním roce Angely Merkelové. Vlastně – přiznávám se, že už jsem do něj v našem redakčním systému nakoukla. To si nenechte ujít. Je to přehledné, důvtipné, chvílemi dojemné, alespoň pro ty z nás, kdo máme paní Merkelovou rádi.

S kolegou Kirillem Ščeblykinem připravujeme text, jehož téma sedí v mé novinářské duši už řadu let. Také se na něj těšte před Novým rokem a vězte, že bude pojednávat o nedotknutelnosti těch politiků, kteří nám jsou sympatičtí, kteří jsou našimi modlami, patří do naší bubliny nebo jsou v opozici k diktátorům a kritizovat je se zdá býti nepatřičné. Ano, jak naše zaměření s Kirillem napovídá, jde o ruského opozičního lídra Alexeje Navalného. Je kvůli tomu, že stojí proti prezidentu Putinovi, nekritizovatelný? Ještě o tom s Kirillem přemýšlíme.

Pátku se v novinové podobě tentokrát nedožijeme, překazí nám to Vánoce, to ale neznamená, že by editor naší páteční přílohy Kontext Filip Zajíček či jeho kolegyně Dominika Píhová měli nohy na stole.

V Kontextu můžete najít třeba i to nejzajímavější ze slavných Financial Times: Pět sil, které budou utvářet naši budoucnost po koronaviru je článek, který si přečtu, protože já si tu dobu už vlastně ani nedovedu představit. Ještěže jsou tady autoři-vizionáři!

Myslím, že většina lidí, se kterými dělá rozhovory Lenka Vrtišková Nejezchlebová, vizionáři jsou. Protože vědec se nemůže moc dívat zpátky, to by nic nevynalezl. Vizionářem bude i biolog Marek Mráz. Vymýšlí, jak léčit tu nejzákeřnější nemoc: rakovinu. Před usnutím přemýšlí o nádorech a zřejmě mu to nekazí spaní hlavně proto, že ví, jak na ně. Ještě to nemá úplně dokonale zvládnuté, ale zdá se mi, že je na dobré cestě. Budete-li nás i o svátcích alespoň letmo sledovat, určitě na tenhle článek narazíte.

Jsem tu s vámi letos naposledy, svádí to tedy k bilancování, rekapitulacím a všelijakému troušení mouder, ale to přenechám povolanějším. Snažila jsem se vám pobyt doma, kterým budou letošní svátky přesyceny, neboť koronavirus nás nikam nepustí, zpříjemnit nabídkou toho, co jsme přinesli dnes, co přineseme zítra a co budeme vytvářet až do začátku nového pracovního roku. A pak každý den. Těším se na to. Stejně jako na spolupráci se svým souputníkem při pátrání po rusko-českých neřádech, agentech a zrádcích všeho druhu Lukášem Prchalem.

Není slovem jen živ náš Deník N. Potřebuje i fotografy Ludvíka Hradílka a Gaba Kuchtu, i grafiky Evu Škrovinovou, Tomáše Kunce, Marcelu Schneiberkovou. Umějí dělat skvělé mapy, což já potřebuju ke svým článkům o vzdáleném zahraničí dost často. Stejně jako partu jazykoznalců, kteří mi opravují špatně zvolená „i“ a „y“. Za všechny zmíním Ondřeje Horníka, který mne dost často peskuje, protože je to jazykový purista a já gramatický volnomyšlenkář.

Vůbec se to sem dnes nehodí, ale nemohu jinak. Nechci být patetická, ale přesto: až si budete klást do úst bramborový salát, převalovat na jazyku lahodného kapříka a zapíjet ho šampáněm, jen na vteřinku vyluďte alespoň jednu vzpomínku na někoho, kdo někde bručí za mřížemi, a vůbec si to nezaslouží. Já už svoji hrdinku štědrovečerní solidarity mám. Je to Maria Kalesnikavová.

Žena statečná, běloruská a nesmírně houževnatá. Sedí v kriminále, protože se nebojí říkat pravdu do očí nafoukancům, hlupákům a diktátorům. Nechť už o ní ve svých Notesech, které vyplodím v roce příštím, psát nemusím. Krásné Vánoce a v roce příštím zase tady nashle.