Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Doma nikdo nezbyl.“ Ve vězení v Sin-ťiangu končí celé rodiny. Svět vzdychá a krčí rameny

Etničtí Kazaši ze Sin-ťiangu drží portréty svých uvězněných nejbližších. Foto: Art of Life in Chinese Central Asia, Shahit.biz
Etničtí Kazaši ze Sin-ťiangu drží portréty svých uvězněných nejbližších. Foto: Art of Life in Chinese Central Asia, Shahit.biz

Toto je první ze série pěti článků, které upozorňují na masivní rozšíření vězeňského systému v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Věznice fungují paralelně s tolik skloňovanými koncentračními tábory (podle Pekingu „vzdělávacími výchovnými středisky“) a mají s nimi mnoho společného: za mřížemi končí statisíce lidí, kteří jsou využíváni k nucené práci. Je tu však jeden zásadní rozdíl. Zatímco mezinárodní tlak vedl k tomu, že z táborů mnoho, snad i většinu vězňů propustili, vězení se ukazuje jako dlouholetý trest, kde ústupky chybějí. A kde svět zůstává pasivní. Autorem textu je akademik Gene A. Bunin, který represe v Sin-ťiangu podrobně dokumentuje.

Patnáctého června 2020: ten den si teď Nursiman Abdurešidová pamatuje jako nejhorší den svého života. Tři roky mizivých až žádných zpráv o osudu její rodiny, která zmizela v Kašgaru. Tři roky. A pak konečně potvrzení z oficiálních míst.

Ozvali se jí telefonem, na druhém konci linky byl zástupce čínské ambasády v Ankaře. Volal do Istanbulu, kde Nursiman pracuje jako marketingová manažerka firmy na výrobu automobilových náhradních dílů.

„Chcete říct, že to, co jsem zaslechla, je pravda?“ ptala se Nursiman. „Že doma nikdo nezbyl?“

„Tak nějak,“ odvětil zástupce. „Je to tak, podle toho, co jsme zjistili.“

„Jak je to možné? Přinejmenším moje matka, jaký zločin mohla asi tak spáchat? Vždyť jí je přes padesát…“

„Stojí to tu… jasně je to tu napsané, v tom spisu, který jsme dostali. Když budu upřímný… Naše země je právní stát, takže museli mít důvod. Píšou tady, že 13. prosince 2017 byla odsouzena ke třinácti letům odnětí svobody za zločin přípravy teroristických činů.“

„13. prosince 2017. Dobře. A můj otec?“

„Kde je má rodina? Propusťte mou rodinu.“ Ujgurka Nursiman Abdurešidová drží transparent se jmény a tvářemi svých nejbližších. Foto: The Elephant in the XUAR, Living Otherwise, Shahit

„Toho odsoudili k šestnácti letům a jedenácti měsícům za zločin narušování veřejného pořádku a přípravy teroristických činů. Teď je ve vězení.“

To už se Nursiman začala hroutit. Roztřeseným hlasem se omluvila a poprosila zástupce, aby jí zopakoval, co právě řekl. Udělal to.

„A co můj mladší bratr?“ pokračovala Nursiman a před očima měla svého třicetiletého bratra Memet’éliho.

„U něj to bylo 20. dubna 2017, odsouzen k patnácti letům a jedenácti měsícům za trestný čin a za zločin přípravy teroristických činů.“

Ta zpráva přišla jako rána z milosti po extrémně dlouhém období nejistoty. Nursiman a její sestra Nur’iman – také ona žije za hranicemi Číny a bojuje za své v Sin-ťiangu pronásledované příbuzné – se ji dozvěděly až tři roky po zatčení svých nejbližších.

Staršího bratra Emetdžana se netýkala. Toho odsoudili k sedmi letům vězení už v roce 2016, zhruba rok předtím, než si přišli pro zbytek rodiny. Odsoudil je stát, který je dřív sám prohlásil za „modelové občany“.

Zástupce ambasády si zřejmě uvědomoval syrovou brutalitu zprávy, kterou předával, a tak se pokusil o projev sympatie: „My

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Čína

Sin-ťiang

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější