Výstavou Rembrandt si Národní galerie sáhla na světovost
Seriál o výstavách dotčených covidem: Tentokrát o výstavě Rembrandt – Portrét člověka, která si díky náročným zahraničním zápůjčkám vysloužila vládní výjimku a bylo ji možné nějakou dobu navštívit i v čase uzavřených galerií.
V červnu 1931 vyjel Karel Čapek na 9. mezinárodní kongres PEN klubu do Haagu. Snad nejsilnější dojem z Holandska si však odnesl ze setkání s dílem Rembrandta Harmenszoona van Rijn: „Podnes se ukazuje jeho dům na okraji amsterodamského Ghetta. To není jenom Rembrandtova adresa, nýbrž kus jeho vnitřního osudu. Útěk od protestantské střízlivosti. Stesk a vytříděnost. Hledání tmy, hledání Orientu. (…) Z teplé tmy jeho obrazů září drahokamy a sešlost těla, bradaté hlavy talmudistů a vlhké oči Suzaniny. Syn Člověka a tvář člověka; ale hlavně a nade vše znepokojivá a hrozná, teskná a nevýslovná duše člověka. Největší ironie, která ho potkala: že měl, soudíc podle množství epigonů, ve své zemi docela slušný úspěch.“
Tento Čapkův citát si mohly snadno zvolit jako motto Anja K. Ševčík, Lucie Němečková a Blanka Kubíková, autorky současné výstavy Rembrandt: Portrét člověka, která se koná s různými vynucenými pauzami v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze do 31. ledna 2021. Jakkoliv Čapek napsal svou charakteristiku Rembrandtova díla již před bezmála devadesáti lety, vypadá expozice, kterou nyní máme v Praze k dispozici, jako dokonalá ilustrace právě k ní.
Čekejte jako stádo. Na Rembrandta jako na banány za Husáka
Připravit kvalitní rembrandtovskou výstavu je nesmírně obtížné i pro podstatně větší a významnější instituce, než je Národní galerie v Praze. Velká část jeho světově nejproslulejších děl je totiž pro vypůjčitele prakticky nedostupná. Sestavit reprezentativní soubor Rembrandtových děl proto znamená
