Běloruský příběh o klukovi, kterého uvěznili, a mámě, která láme čokoládu a hory přenáší
Stojí proti sobě a Olga má nesnesitelnou touhu ho obejmout. Nebo ho alespoň pohladit. Stačilo by jí dotknout se třeba i jen jeho paže. Neudělá to. Policisté by ihned setkání ukončili. Syn je za chvíli odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody – už třetímu.
Křehce vypadající blondýnka s mírumilovným výrazem se usmívala, jako by si uvědomovala, že z jejích úst to zní poněkud absurdně: „Boj pokračuje.“
Jejímu synovi Janovi je jedenadvacet let. Zatkli ho 1. listopadu, když šel spolu s tisíci lidí pochodem do lesního masivu Kuropaty na místo, kde byli koncem 30. a začátkem 40. let minulého století popravováni lidé, kteří se ničím neprovinili, ale bolševický režim je označil za nepřátele.
Janova maminka Olga byla doma. Nikdy předtím mu účast na protestních akcích nevymlouvala.
Obávala jste se, že by mohl být zatčen? Přemlouvala jste ho třeba, aby zůstal doma a do ničeho se nepletl, jak to maminky dělávají?
Abych řekla pravdu, tak
