2021: Rok, kdy se rozhodne. Anebo možná ne
Komentář Jana Moláčka: Ti, kdo si v české politice přejí zásadní změnu, ji čekají od letošních parlamentních voleb. Mnozí je vnímají jako zásadní politickou křižovatku podobnou té, kterou představoval nedávný souboj Donalda Trumpa s Joem Bidenem. Atmosféra osudovosti nás obklopuje, v soukromém životě i v politice. Jsou velká očekávání spojovaná s letošním horkým politickým podzimem namístě?
Pocitu nejistoty a osudu vznášejícího se níže nad našimi hlavami, než jsme běžně zvyklí, si každý v posledních měsících užil dost a dost. Kvůli koronaviru umírají blízcí lidé, krachují živnosti i plány do budoucna a nikdo nemá jistotu, že se zítra dalším číslem z neradostných statistik nestane on.
Osudovost ale visela ve vzduchu i před pandemií. Ne tak bezprostředně v soukromé, ale o to silněji ve společenské a politické rovině životů obyvatel celého západního světa.
Koronavirus zastavil naše privátní a zdánlivě samozřejmé „sledování osobního štěstí“, jehož úspěch sice nebyl garantován, ale přece jen byl pro většinu z nás aspoň v určité míře vlastním přičiněním dosažitelný. Pandemie populismu leckde na Západě obdobně zastavila rozšiřování svobody, rovnosti a příležitostí, které jsme si zvykli vnímat podobně automaticky.
Tisíce kdysi zásadních každodenních politických střetů o praktická témata typu daní se staly okrajovými technikáliemi. Politiku ovládl střet dávno odškrtnutý fajfkou „vyřešeno“ – souboj mezi liberální, tedy funkční demokracií a staronovými formami autoritářství.
Ten má řadu podob a podmnožin. V pestře diverzifikované společnosti Spojených států se zhmotňuje především směrem dovnitř a projevil se třeba eskalací nevole Afroameričanů tváří v tvář policejní brutalitě a systémovému rasismu. V homogenní České republice se odehrává spíš kolem témat souvisejících s jejími vztahy směrem ven – členstvím v Evropské unii nebo