Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Můžeme si lehnout a rozplakat se. Lepší je ale vstát, číst a pochopit. Rok covidu očima Petra Koubského

Roku 2020 se přihodily dvě věci, které změnily svět. První z nich je pandemie. Druhá je naše reakce na ni. Ani jednu z nich jsme dosud nevstřebali. Co hůř, nejspíš ani nepochopili.

„Přijedu brzy,“ rozloučil jsem se jako vždy. Nepřesvědčivý pokus o úsměv naštěstí skryla rouška.

Věděl jsem, že lžu. Bylo jasné, že zákaz návštěv v domovech seniorů je na spadnutí a že nikdo neví, jak dlouho tentokrát potrvá. Venku bylo srpnové horko, ale zároveň začínalo přituhovat, jen to nebylo vidět. Věděl jsem, že už teď jsem přijel na poslední chvíli.

„Hej, príď čoskoro…“ Slovensky mluvila už jen se mnou.

Návštěvy zakázali o dva dny později. Týden nato měla šestaosmdesáté narozeniny. Musím napsat jen „měla“, protože oslava nebyla. Neblahopřál jsem ani já – přijít nešlo, s telefonem nedokázala zacházet, ani když jí pomáhali, dopis by si neuměla přečíst. Po mrtvici a několika náročných operacích by v ní nikdo nepoznal někdejší výkonnostní gymnastku, rozesmátou holku z rodinného alba, postrach mnoha ročníků studentů havlíčkobrodské průmyslovky či horolezkyni, díky níž jsem od útlého věku poznával Vysoké Tatry vertikálním způsobem.

Pár dní po narozeninách si zlomila nohu. Nikdo neví jak; nechodila. JIPka, ortopedie, rehabilitace, zápal plic. Pořád zákaz návštěv. Zavolali mi, ale už pozdě.

Moje máma neumřela ani na covid, ani s covidem, ani kvůli zanedbání péče. Udělali pro ni všechno, co mohli. Umřela, protože už několik let visel její život na vlásku, stačila malá hloupá náhoda, k jaké nakonec dojde vždycky. Prý zemřela ve spánku a bez trápení. Nebýt covidu, byl bych blízko. Snad. Věřím tomu, že bych byl. Držel bych ji za ruku. Nebyla by sama.

Je to příběh, jakých se letos staly v Česku tisíce. Nechci vás jím dojmout. Máte dost svých trápení, a jestli ne, buďte rádi. Chci jen ukázat, že každé vyprávění postavené na pohledu z vysoka, na souhrnech a statistikách, je pravdivé nanejvýš napůl. Ta druhá půlka, ta detailní, osobní, je vždycky nesdělitelná.

Moje články nikdy nečetla, protože věděla, že by se jí nelíbily. Vždycky jsem jí za to byl vděčný. Tady je další, který si zaručeně nepřečte. Proto si mohu dovolit jí ho věnovat. Ľúbim ťa, mama.

Wu-chan

Zajímavé časy na vás.
– údajné čínské přísloví, nedoloženo

Někdy na podzim 2019 se v čínském velkoměstě Wu-chanu nakazil jeden člověk virem. Nevíme, kdo to byl, nevíme, kdy se to přesně stalo, nevíme, odkud se ten virus vzal. Zcela jistě víme něco důležitějšího: že to bylo poprvé, kdy se tento konkrétní druh viru setkal s člověkem.

U epidemií se někdy podaří najít takzvaného pacienta nula, člověka, od nějž to celé začalo. Tentokrát nalezen nebyl. K první hospitalizaci s nemocí, jíž nyní říkáme covid-19, došlo podle WHO prvního prosince, podle neoficiálních čínských zdrojů ještě dříve. Dnes se ví o několika desítkách osob, které atypickým zápalem plic – jak se tehdy jevilo – onemocněly ve Wu-chanu během prosince 2019.

Víc než polovina z nich měla něco společného s tržnicí zvanou Jihočínský velkoobchod s mořskými produkty. Buď to byli tamní stánkaři, nebo stálí návštěvníci. Anglicky se takovým místům říká „wet market“, mokrý trh, podle toho, že se chodníky čas od času opláchnou hadicí z nejhoršího a že se tam neustále rozpouští led, kterým prodejci obkládají maso i jiné zboží.

Na tržnici Chua-nan (to je to slovo „jihočínský“ v názvu) se prodává kromě ryb a mořských plodů také ovoce, zelenina, drůbež a maso včetně exotičtějších druhů: třeba hadi, ježci a jezevci.

Přihořívá, řekne si epidemiolog. Všechny nově objevené nakažlivé nemoci – ebola, SARS, MERS, zika, marburg – přeskočily na člověka z divoce žijících zvířat. Nové chřipkové kmeny zas obvykle pocházejí ze zvířat domestikovaných – ptačí chřipka, prasečí chřipka. Příhodnější místo než asijský „mokrý trh“ pro start nové epidemie prostě nevymyslíte: drůbež, vepřové, maso z divočiny, něco ještě živé, něco čerstvě zabité, krev a další tělní tekutiny na stáncích a na zemi, mačkanice lidí, horko. Lékaři vydali příslušné varování a úřady tržnici Chua-nan k prvnímu lednu zavřely. To už bylo, jak všichni víme, pozdě.

Jiná hypotéza připomíná, že několik bloků od tržnice sídlí Wu-chanské středisko prevence a kontroly nakažlivých nemocí, v jehož laboratořích se viry z divoce žijících zvířat běžně zkoumají. Jen o trochu dál se nachází Wu-chanský virologický institut, který provozuje jedinou čínskou laboratoř vybavenou pro nejvyšší stupeň biohazardu. Především institut samozřejmě budí temná podezření.

Čínské úřady popíraly, popírají a popírat budou, že by k úniku z laboratoře mohlo dojít. V jejich prospěch mluví vysoká úroveň čínské vědy, v jejich neprospěch špatná pověst Číny, pokud jde o utajování a zapírání. Otázka původu viru je zatím otevřená. Netopýr? (Ti se v Číně sice občas jedí, ale na tržnici Chua-nan se prý neprodávali.) Luskoun? Nebo přece jen nehoda v laboratoři?

Pokud to chcete opravdu zdramatizovat (ne že by to situace potřebovala), můžete dokonce uvažovat o umělém původu viru, což je domněnka, kterou u nás bez důkazů hlásá doktorka Soňa Peková a jinde ve světě nepočetný vědecký disent. Syntetické viry existují a stvořit něco podobného, jako je SARS-CoV-2 (asi ne od nuly, ale modifikacemi přírodního viru), je technicky možné.

Jiná otázka je, proč by se někdo namáhal: jako biologická zbraň, když

Koronavirus

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější