Chybělo mi, že si neobejmu vlastní dítě. V té době jsem se s Hospodinem dost hádala, říká řeholnice
Sestra Dominika z řádu svatého Františka v rozhovoru pro Deník N popisuje, jak těžká byla její cesta k rozhodnutí vzdát se možnosti mít rodinu. Jako řeholní sestra ale vystudovala v Římě psychologii a v Česku poté i psychiatrii a její pomoc potřebným lidem postupně tuhle „díru“ zaplnila.
V čem jste vyrůstala?
Jsem z věřící rodiny. Když vám ale rodina předá jen obal křesťanství, ve kterém je, co musíš a co nesmíš, co je správné a co ne, nelícuje vám to. Myslím si, že jsem měla našlápnuto být docela militantní ateista. Měla jsem ale štěstí, že jsem se s Hospodinem srazila čelem skrze své přátele.
Srazila jsem se s Hospodinem. To zní nezvykle.
S vrstevníky a vysokoškoláky jsme měli skvělou skupinu a pořád jsme diskutovali. To byl můj základ, kdy jsem dostala i solidnější know-how ohledně víry.
To bylo na vysoké škole?
Na střední. Já jsem z rodiny, kde děda byl kulak. Dal jim všechno kromě koní. Když si pro ně přišli komunisté, serval se s nimi. A šel sedět. Takže maminka to neměla jednoduché. I táta to měl ve své rodině složité. Proto naše katolická výchova byla ve stylu „ať na tobě nikdo nepozná, že jsi katolík“.
Na mně to opravdu nebylo poznat. Neměla jsem žádný hlubší vhled, proč to má smysl. Rodiče nebyli schopni mi to předat. Asi s tím sami bojovali. Já jen věděla, že v neděli chodíme do kostela a nikdo to o nás nesmí vědět.
Odkud jste?
Z Brna. Ale prý to na mně není moc vidět. Až na tu mluvu.
Rodiče se tedy báli, tím pádem se doma o víře nemluvilo. Pamatuji si ale, že ještě v osmičce jsem si dávala pozor a žádné dítě by do mě neřeklo, že s tím Pánem Bohem něco mám. Když jsem přišla do puberty, řekla jsem si: „To je ale nefér. Tak věřím tomu, nebo ne?“
Jednou jsme seděli s přáteli a diskutovali. Tehdy jsem se rozhodla, že si to lajsnu s tím, že je to moje rozhodnutí, že se k tomu přiznám, i když moc nevím k čemu. Byl to začátek mého hledání.
Co vám na to přátelé řekli?
Kamarádi to prostě vzali. Nejspíš proto, že to ode mě bylo autentické. Myslím, že se dá poznat, jestli jsou to jen řeči, nebo je za tím něco hlubšího.
Jak vaše hledání pokračovalo?
Naši se báli mě dát na gympl, protože „co kdyby to nevyšlo a komanč do toho vrazil vidle“. Měla jsem na výběr dvě školy, kde měli rodiče známé. Ekonomku – matka i otec jsou ekonomové – a zahradnickou.
Tipuju, že jste šla na zahradnickou.
Představa, že si budu lakovat nehty, chodit v minisukni a nosit kafe panu řediteli… Už tenkrát bylo jasné, že tohle nedám, protože na to nemám povahu. Šla jsem tedy na zahradnickou školu. Tam byla naštěstí část děcek věřící. Byli jsme napojeni na výborné osobnosti, třeba na tajného biskupa, pana profesora Krátkého ze Znojma. Tehdy jsem zažívala první vážné debaty. Hrozně mi to pomáhalo. A pak…
Teď bude ta srážka s Hospodinem?
Ano. Srážka s Hospodinem proběhla ve chvíli, kdy jsem to ještě pořád vnímala tak, že mám víru jen v hlavě a prd tomu rozumím. I když mnohé mi už začalo ladit. Minimálně co do světonázoru, vztahu k přírodě, k lidem.
Zkrátka jednou jsem šla za partou věřících děcek a měla zpoždění. Seděli v kruhu, ztišení, měli rozžehnutou svíčku a modlili se. A já jsem poprvé v životě slyšela vrstevníky formulovat svůj vztah k Bohu. To, jak k němu mluvili, mě dostalo. Říkala jsem si: Oni s ním opravdu mluví jako s někým, komu mohou věřit.
To byla společná modlitba?
Ano. Byla jsem úplně konsternovaná. Do té doby jsem znala jenom Andělíčku, můj strážníčku, Otčenáše a další věci, které se říkají při mši. Nějaké rozhovory s Bohem? Tam jsem do té doby nedosáhla. Tehdy jsem si říkala: „Pane Bože, já bych s tebou chtěla mít taky takový vztah.“ Já totiž potřebuju mít vztah hodně osobní.
Když jsem se vrátila domů, poprvé v životě jsem si před spaním dobrovolně klekla k posteli a vyslovila vlastní modlitbu. „Jestli jsi, dej mi znamení. Já bych si moc přála, abychom se znali a byli dobří přátelé.“
Na kolenou jsem byla hrozně dlouho a byla to moje první noc, která nebyla dostatečně dlouhá na to, abych mu stačila všechno říct. Bylo to poprvé, kdy se mé srdce potkalo s láskou s velkým L. Najednou jsem mu mohla říct věci, které jsem nikdy nikomu neřekla. Potřebovala jsem, aby věděl, jak to mám.
Důkazem existence Boha pro vás bylo, jak dobře jste se v tu chvíli cítila?
Ano. Cítila jsem se nesmírně milovaná a opravdu bezpodmínečně přijatá. Tak, jak po tom moje srdce vždycky toužilo. To se nedá konkrétněji vysvětlit. Jen si pamatuju, že jsem tehdy byla jak cvok a měla jsem hroznou potřebu všem vykládat, jak je to úžasné. Bylo to, jako když se mladý člověk zamiluje.
Kolik vám bylo let?
Ježkovy voči… Takových sladkých patnáct šestnáct. Ke konci střední už jsem tušila, že chci Bohu naplno sloužit. Měla jsem ale svého kluka, kterého jsem
