Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mladí lidé teď naši společnost drží jako skály, říká psycholožka

Psycholožka Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu Akdamie věd ČR. Foto: Jan Jirkovský
Psycholožka Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu Akdamie věd ČR. Foto: Jan Jirkovský

Kromě seniorů během pandemie velmi strádají dospívající, říká psycholožka Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu Akademie věd ČR a Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Podle expertky na emoce a prožívání je pochopitelné, že jsou občané frustrovaní a ve vládních opatřeních se těžko vyznají: „Člověk je přece jenom docela líný živočich, takže se nechce zabývat analýzou informací, které se za tři dny změní.“

Zatímco s první vlnou se mluvilo především o strachu, teď je ve společnosti cítit hlavně velká frustrace – ať už nad tím, jak pandemii ekonomicky zvládáme, nebo nad chaotičností vládních opatření. Jak s takovou frustrací a s ní spojeným vztekem můžeme nakládat?

Na frustraci existují dvě možné reakce. Jednou z nich je právě kombinace vzteku a agrese. Tím jsme jako živočichové od přírody vybaveni. Jde o běžnou reakci těla a mysli na překážky, sbírají se ve vás totiž síly, abyste překážky nějakým způsobem odstranili. Vztek je navíc emoce, která chce do světa. Odvětrat ji můžeme nějakým sportem nebo fyzickou činností. Naše babičky by nám asi poradily, ať jdeme štípat dříví nebo shrabat zahradu.

Další možnou reakci představuje naučená bezmocnost. Pokud je člověk systematicky dlouhodobě frustrován zákazy nebo nějakými překážkami, může dojít až do stavu naučené bezmocnosti, jakési apatie, rezignace a smutku. Taková netečnost se může projevit třeba v tom, že už neotevřete krám, který jste pokaždé připravili, a nakonec jste kvůli opatřením museli nechat zavřeno. Řeknete si, že už to nemá smysl a že nemáte sílu v podnikání dál pokračovat.

Vztek, agrese i naučená bezmocnost tak patří k reakcím na frustraci, jsou přirozené a vzhledem k omezením i pochopitelné. Když vám někdo v něčem brání, jste odříznutí od toho, co byste mohli nebo chtěli dělat, v podstatě nelze nebýt frustrovaný.

Jak dlouho trvá, než se člověk dostane do popisovaného stavu naučené bezmocnosti? Může se to stát ze dne na den?

To ne. Člověk jako živočich a živý organismus přestane vydávat síly na řešení určité situace, když jeho reakce nepřináší úspěch, třeba se nezbaví bolesti, kterou cítí. Ale to, že jsem naučeně bezmocný v souvislosti s otevíráním svého krámku, neznamená, že nefunguji výborně jako rodič nebo pečovatel o blízké. Není to tak, že jedna perspektiva života strhne automaticky všechny ostatní, ale stát se to může.

Nelze tedy úplně říct, že lidé teď budou apaticky sedět doma a bude problém dostat je zpět do práce a do života. Možná ale někteří podnikání vzdají, protože do toho nebudou chtít dál investovat, a radši se nechají zaměstnat. Jde tedy spíš o to, aby mohli všichni, kdo to potřebují, využít psychologické péče a měli kam se obrátit o pomoc, když se jim nedaří vlastní situaci řešit.

Lidé ale na druhou stranu většinou žijí úplně běžné a normální životy, kdy po nich dítě chce oběd, zkontrolovat úkoly, vysvětlit učivo a podobně. Vytrhávačů z apatie nebo naučené bezmocnosti tak máme celou řadu. Dostat se v současné společnosti do naučené bezmocnosti vyžaduje asi hodně specifické podmínky.

A co můžeme dělat s tou naštvanou společností?

Lidé jsou naštvanější a podrážděnější, v naší společnosti jsou to ale tolerované vlastnosti a projevy. Když se někdo zlobí, nepřijde nám to ani zvláštní. Neobvyklé je spíš, když se usmívá. Když jde někdo po ulici a usmívá se, kolemjdoucí si o něm myslí, že se buď zbláznil, je zamilovaný, nebo je na drogách. Když se ale někdo zlobí, většina to přejde, jako by se nechumelilo. Trochu to k nám patří a myslím, že část české společnosti se zlobí i docela ráda a nějakým způsobem ji to uspokojuje.

Nepřijde mi ale úplně relevantní, abychom vztek vnímali jako něco veskrze špatného. Stejně jako ostatní emoce nám pomáhá přežít – je zásadní a důležitou emocí, kterou prostě musíme nějakým způsobem prožívat. Jestliže ji sami v sobě potlačujeme, akorát si zaděláváme na velké zdravotní problémy.

Umět vyjádřit vztek a zlost sobě a ostatním srozumitelným způsobem – tak, že druhým neublížím, nebudu si na nich vylívat vlastní frustrace, nejistoty a pocity ztráty bezpečí – je důležité. Stejně jako to, že se s tím naučím pracovat – něco vytvořím, naštípu dříví, shrabu zahradu, půjdu si zaběhat, zvážím jinou strategii zvládání, zajdu si na čerstvý vzduch. Za svoje emoce si můžeme z velké části sami, vytváříme je. Když chce někdo být vzteklý, ať si je vzteklý, když tím nikoho neohrožuje. Určitě se s tím dá ale dělat spousta věcí, pokud se nám prožívat vztek a zlobu nelíbí.

Vlivem pandemických opatření mnoho z nás přišlo o určité jistoty, jako je nutnost jít do práce, možnost stýkat se s rodinou nebo přáteli, vypít si kafe v kavárně, a to nemluvím o ztrátě zaměstnání nebo střechy nad hlavou. Co s lidskou psychikou taková změna, možná až sociální izolace, udělá?

Izolační studie, které máme k dispozici, se primárně na covid-19 nevztahují. Poměrně jednoznačně z nich však vyplývá, že člověk je schopný adaptovat se opravdu na celou řadu změn a omezení a není to něco, co by nepřežil nebo z čeho by si odnášel doživotní trauma. Prostě se s tím více či méně úspěšně vypořádáme.

Navíc nemám dojem, že bychom v dnešní době byli úplně izolovaní. Výjimku samozřejmě představuje situace seniorů, obzvláště těch, kteří jsou v sociální péči či domovech důchodců. Tam má izolace určitě neblahý vliv i na jejich zdraví.

Pro většinu populace se ale z hlediska sociální izolace zase tak strašně moc nezměnilo – můžeme chodit ven, setkávat se v menších skupinách, alespoň online či telefonicky. To ve 21. století není problém. Problém představuje spíše vlastní snížení množství kontaktů, které nám pomáhají situaci zvládat.

Říct, že jsme všichni v sociální izolaci, je obrovská paušalizace a nemyslím si, že je to pravda. Nedá se říct, že by naše životy byly nesnesitelné nebo zoufalé. Opuštění ani vyloučení ze společnosti se bažinou zoufalství opravdu neplazíme.

A když poodstoupíme od sociální izolace, jak nás ovlivňuje změna dynamiky našich životů?

Obecně nemáme změny moc rádi. Na druhou stranu nás většinou nutí k tomu, abychom se nějakým způsobem rozvíjeli, a přinášejí nám celou řadu pozitiv. Když se člověk na život dívá zpětně, za významné považuje okamžiky, kdy k nějakým – i zásadním – změnám docházelo.

K životu tak změny patří a většina lidí jich prožila několik, často velmi dramatických, ať už to byl pád totality, druhá světová válka, rok 1968, normalizace. To byly opravdu zásadní celospolečenské změny, dotýkaly se každého člověka, který žil v Československu a v České republice. Generace, která se narodila v 90. letech a později, zatím takové velké změny nezažila.

Skály naší společnosti

Už na začátku jsme zmiňovaly, že současná situace je specificky těžká pro starší generaci, která může být izolovanější, a tedy i ohroženější. Jaké dopady má koronavirová pandemie na seniory?

Situace je pro ně nesmírně obtížná hlavně proto, že nemohou vidět své blízké. Extrémně těžké je to pro ty, kdo jsou v domovech důchodců, do toho mají covid-19 a jsou izolovaní úplně ode všech. Dopadá to na ně ani ne kvůli tomu, že jsou nemocní nebo že se bojí smrti, spíš se trápí, protože nemohou vidět své blízké a zemřou sami.

Lidé se v tomto věku totiž často nebojí ani tak smrti, jako spíš toho, že se o ně bude strachovat někdo jiný, že budou emoční zátěží pro své blízké. Trápí se také tím, že nevidí růst svá vnoučata a pravnoučata, že něco, co je nesmírně cenné, prošvihnou. Jde o emočně náročné situace, které se mohou zdát nekonečné, protože na konec ještě opravdu nevidíme. Kdyby se řeklo, že za rok to bude dobré, třeba díky vakcinaci, mnohým by to dodalo hodně vůle a smyslu k životu.

Personál v domovech důchodců a na specializovaných pracovištích se ale podle mě opravdu velmi snaží a bojuje za každý online přenos a kontakt s rodinou. Není jim to jedno a snaží se vymýšlet řadu aktivit, aby seniory nějakým způsobem rozptýlili.

Je ještě nějaká skupina obyvatel, pro kterou je to podle vás takhle složité?

Určitě adolescenti. O seniorech se mluví hodně, ale mladistvé opomíjíme, i když opravdu strádají. Spousta z nich má velké starosti, bojí se, že neodmaturují, nezvládnou přijímačky na střední nebo na vysokou, promarní svůj sportovní talent a dosavadní dřinu. Ztrácejí smysl. Trápí je, že se nemohou setkávat s kamarády, kteří jsou pro ně v tomhle věku zásadní oporou. Jakmile se objeví venku, přijde sociální tlak, aby nikam nechodili, takže už s sebou pokaždé pomalu nosí míč nebo psa, aby nikdo nic nenamítal.

Zároveň je házíme do skupiny superpřenašečů, kteří to vlastně v pohodě přežijí, nic jim není, přitom nám tu nakazí celou společnost. Přijde mi to strašně nefér, zvládají to úžasně a měli bychom na ně být strašně pyšní, museli strašně rychle dospět a v mnoha rodinách i převzít velkou odpovědnost – nejenom za sebe, ale i za sourozence, chod domácnosti a tak dále. Vždy jsem byla jejich fanoušek, ale od března jsem jejich superfanynkou.

Čím to je?

Nevím, nepřestává mě to fascinovat. Možná proto, že zatím žádnou velkou změnu či krizi ve svém životě nezažili, možná neví, že jsou i jiné možnosti chování – nějaká občanská revolta, pruda, občanská neposlušnost –, čímž ale nechci nikoho rozhodně k něčemu navádět. (Směje se)

Jsou ale opravdu strašně hodní. Často je máme za „proklínanou generaci“, která nechce pracovat, rozmazlené děti s umetenou cestičkou k cíli, co akorát demonstrují za přírodu a chtějí se ulívat a podobně. Naši společnost ale podle mě drží jako skály, neuvěřitelně nás během omezení podpořili. Kdyby se tahle skupina vzbouřila, byl by to teprve parádní průšvih.

Ve své práci jste se v minulosti věnovala generaci, která vyrůstala v poválečné době, zažila poválečnou hospodářskou krizi, zažila komunismus i jeho pád. To jsou velké historické události, vnější vlivy, které jim všelicos „vzaly“ – šanci na vzdělání, kariéru, rodinu. Můžeme se z jejich zkušenosti a přístupu něco naučit?

Určitě. V těch příbězích bylo takových eskapád, že jsem si až kolikrát říkala, jak byl někdo vůbec schopný takové protivenství přežít. Řada z nich sama tvrdí, že jim to zpětně přijde zvláštní, že v něčem takovém mohli žít.

Zajímavé bylo, jak neuvěřitelně zdatně a různými styly ta příkoří a protivenství zvládali. Asi nejvíc mě bavil styl „ironie a černý humor“, toho tam bylo plno, stejně jako různých paradoxů. Ptali jsme se třeba, co si přejí a co pro sebe očekávají do budoucnosti, což spoustu z nich zarazilo. V hlavě mi doteď rezonuje odpověď: „Víte co, já bych chtěla zůstat zdravá, co nejdéle, aspoň až do smrti.“ To jsou až paradoxní a neuvěřitelně silné výpovědi.

Ale k těm změnám. Když jsme se na životní příběhy, které nám vyprávěli, dívali zpětně, vyšlo z toho, že většinu životních eskapád, ať už byli jejich strůjci, nebo k nim přišly zvenčí, hodnotili jako přínosné. Změna sice mohla být zpočátku špatná, negativní, ale nakonec se díky tomu pak přihodilo něco pozitivního.

Většinu změn, které pro ně byly bodem zlomu, hodnotili pohybem z negativního do pozitivního. Nešlo přitom jen o případ České republiky, studie se účastnily také Kamerun, Hongkong a Německo a podobný mechanismus jsme našli napříč kulturami.

Zdá se, že i události, které byly děsně komplikované, závažné a těžké, máme tendenci s odstupem času vnímat jako dobré a přínosné – máme tendenci vyzobávat pozitiva, která s nimi přišla.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Jaký typ změn pozitivně nevnímali?

Většinou ty, které se týkaly zdraví a ztráty někoho blízkého. To byly dvě zásadní výjimky, přičemž v případě zdraví šlo často o někoho jiného, nikoliv o ně samotné.

Vždy když vyprávěli o nějakém protivenství, zlomu, obratu – a byly to často i hezké věci, nejen negativní –, mluvili o tom, co všechno to přineslo. „Kdybych já se tehdy nerozvedl, nepotkal bych tu svou Aničku,“ nebo: „To, že mě nepovýšili v práci, to mi tehdy strašně vadilo, ale vlastně to bylo dobře, protože jsem v kotelně pak potkal Karla…“

V takových případech zcela spontánně zmiňovali pozitiva, která změny či příkoří přinesly. Ztráta zdraví či ztráta někoho blízkého ale ve vyprávění zanechává hlubokou a navždy bolestivou brázdu.

I když máme tendenci na všem hledat něco pozitivního, jsou prostě situace a věci, u kterých si musíme připustit, že jsou úplně k ničemu. Mnohdy jde právě o smrt nebo zdravotní potíže někoho blízkého.

Pravidla versus zdravý rozum

Kolegyně mi nedávno popisovala zážitek z letošního 17. listopadu, kdy vyrazila na Národní třídu. Kolemjdoucí bloumali ulicemi a nikdo pořádně nevěděl, jaká opatření zrovna platí. Do toho potkala několik lidí, kteří ji prosili o peníze. Působilo to podle ní trochu apokalyptickým dojmem. Jak ten aktuální stav reflektujete vy?

Abych pravdu řekla, nevidím zoufalství. To, co prožíváme, není tak strašně vzdálené od normy, je to jiné, ale není to tak extrémní. Jsme na sebe ještě docela měkcí.

Čekala jste to horší?

Lidi jsou opravdu nezlomní. Je až neuvěřitelné, co může člověk přežít v dobrém duševním zdraví a bez traumatu. Určitě tu máme skupinu zoufalých lidí a týká se to především jejich ekonomické situace a vyhlídek do budoucna. Opravdu neví, z čeho budou žít nebo jak zachrání svůj byznys. Většinou to navíc není ani strach a obava o ně samotné, jako spíš o rodinu, blízké, zaměstnance. Například myšlenky jako: „Já se o sebe postarám, ale co ty moje děti. Nic jim nepředám, měl jsem tady vzkvétající byznys, a teď jim nechám akorát dluhy.“ Spíš jde o takové bezútěšné úvahy.

Naopak ti, kteří někoho v souvislosti s pandemií ztratili, neprožívají ani tak zoufalství, jako spíš žal a bolest. Jde spíš o truchlení, pocity smutku a prázdných rukou, protože se s tím nedá už nic dělat, jde o něco nevratného. To se samozřejmě týká extrémního počtu lidí, protože počet zemřelých je bohužel strašný, „každého“ z nás se to ale také nedotýká. Velká část společnosti žije jinak, ale vcelku normálně.

O některých věcech se nebavme

Může současná situace způsobit, že část lidí bude chtít ještě víc spoléhat na autority a nějakou autoritativní vládu?

Lidé, kteří cítí, že v souvislosti s pandemií ztrácí bezpečí, protože na ně útočí nějaký nepřátelský virus, samozřejmě mohou chtít víc pravidel. Pravidla nám v nejistotě jakousi jistotu dodávají. Pro někoho mohou být spásná, protože představují mapu, podle níž se může orientovat, a to zvyšuje pocit bezpečí.

Jak moc jsou různé kultury ochotné připouštět si nejistoty, je také jednou z Hofstedeho kulturních dimenzí, jimiž se kultury popisují (tyto dimenze jsou aspekty kultur, které často bývají při porovnávání kultur měřeny a sledovány; patří mezi ně odstup od moci, kolektivismus/individualismus, feminita/maskulinita, vyhýbání se nejistotě, dlouhodobá/krátkodobá orientace, benevolence/restrikce, pozn. red.). Ty, které se nejistotě hodně vyhýbají, mají strašně moc pravidel. Kultury, které ji naopak nějakým způsobem přijímají, jsou flexibilní, umí improvizovat a s pravidly, až na pár základních, tolik nepracují.

Jako společnost se kvůli covidu-19 také dál polarizujeme, vymezujeme se jeden vůči druhému. Rouškaři a antirouškaři, já to dělám dobře a ty špatně. K rozkolům dochází i tam, kde dřív nebyly – třeba když na vás soused křičí, že nemáte roušku, když jdete ven s košem. Jak můžeme takové polarity překlenout?

Máme tendenci mluvit o extrémech, což jsou i příklady, které zmiňujete. Mezi tím je ale strašně moc dalších variant. Vy třeba považujete roušku za důležitou, zároveň jít s košem s rouškou vám přijde téměř nehygienické a nesmyslné, když víte, že nikoho nejspíš nepotkáte. Kde v ten moment na té škále jste? Jste rouškař, nebo antirouškař?

V běžné společnosti existuje opravdu zapálených rouškařů a antirouškařů málo. Většina lidí to soudí podle situace. V případě, že se pohybujeme mezi cizími lidmi, třeba v MHD, nevíme, zda nejsme zdrojem viru, je to ale prostě ohleduplnost, nikoliv politikum.

V Česku jsme obecně takoví rekordmani. Pořád řešíme největší a nejmenší přírůstky, rouškaře a antirouškaře, všechno jsou to extrémní póly, polarizující momenty. Přitom takhle to ve společnosti nefunguje, mezi krajními póly je mnoho dalších variant.

Pro někoho samozřejmě situace může být vyhrocená, když třeba žije v domácnosti, kde se tyhle extrémní polarity sejdou. Ze sociální psychologie ovšem vyplývá, že máte-li v rámci skupiny diskutující, kteří zastávají úplně opačné názory, vyjdou z případné diskuse či hádky s ještě extrémnějším postojem, než s jakým do ní vstupovali.

Má tohle nějaké řešení?

V takových případech jsem trochu radikální: pokud se o tom neumíte bavit, tak se o tom nebavte. Jsou věci, o kterých se doma prostě nediskutuje, stejně je to jen spouštěcí téma útoku, bolesti, pohrdání druhými. Začne to rouškami a skončí to u uprchlíků, daňových zákonů, komunismu nebo vlády.

Psychologie sice v mnoha případech radí, ať o všem doma komunikujeme, já tady ale zastávám názor opačný a nejsem si jistá, jestli se mnou budou kolegové souhlasit, ale hlavně se o tom doma nebavte! Aby se polarita překlenula, je potřeba ji neakcentovat a ignorovat, hledat spíše to, co máme společné. Přeneseno na souseda, holt si řeší nějaký svůj strach, tak ho ignorujte nebo se mu třeba omluvte, že má pravdu, a hotovo. Jedna omluva nám nic neudělá a jemu tím třeba uděláte radost, dodáte mu pocit bezpečí a snížíte jeho frustraci. Místo toho, abyste mu šla večer nakoupit, se omluvíte, že jste roušku zapomněla nebo vám to nedošlo, a možná to v konečných důsledcích bude mít stejný efekt opory. Nemusíme přece vzplanout pokaždé, když o nás někdo škrtne.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Covid-19

Rozhovory

Česko, Kontext N, Rodina, vztahy a zdraví

V tomto okamžiku nejčtenější