Deník N

Lidské výkaly putují z celého světa do Vídně: i vaše stolice je nejspíš plná plastů

Teď jsou kelímky lákavé, čisté, plné něčeho dobrého. Pak je vyhodíte. A potom? Foto Sagar Chaudhray na Unsplash
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Změřit, kolik plastických hmot vstupuje do našeho těla trávicím traktem, není dost dobře možné. Dá se ale přesně určit, kolik jich vychází ven. Práce skupiny rakouských vědců jistě nebyla příjemná – už jen těch žertíků, co museli vyslechnout! –, ale její výsledky jsou cenné.

Jak známo, většina plastických hmot se v přírodě nerozkládá. Vydrží beze změny po staletí, možná po tisíciletí. Jejich výroba začala až počátkem dvacátého století, takže k dispozici máme jen odhady a laboratorní pokusy se zrychleným stárnutím. Obrovská trvanlivost plastů se z výhody stává nevýhodou, když se z nich stane odpad. A jak známo, mnoho výrobků z plastů je určeno na jedno použití, pak se vyhazují. To vede k mnoha dobře známým problémům včetně „plastových ostrovů“ v oceánech.

Poslední dobou se věnuje větší pozornost nové obtíži – mikroplastům. Plastické hmoty se sice nerozkládají chemicky, ale mechanické zkáze často neujdou. Vítr, voda a kamení mohou plastovou láhev, tašku či opotřebovanou pneumatiku rozbít na kousky a ty rozemlít na prášek. Tak vznikají mikroplasty, což je označení pro plastové částice menší než 5 mm v průměru. Mohou však být ještě mnohem menší. A čím drobnější, tím záludnější.

Světové oceány jsou plné mikroplastů. Potvrzují to jak vzorky mořských živočichů, tak např. jedlá sůl získaná odpařováním. Rybám a ptákům tato dieta prokazatelně nesvědčí. Po větších kouscích plastu mohou mít falešný pocit sytosti, mohou omezit krmení mladých. Drobné částice pronikají do krve, mohou se hromadit ve vnitřních orgánech a ucpávat cévy.

Člověk stojí na vrcholu potravního řetězce. Je tedy nevyhnutelné, že mikroplasty polykáme

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější