Každý může být aspoň na chvíli andělem
Vánoční úvaha ředitele Deníku N a přání pro nadcházející čas.
I.
Dívám se o rok zpátky a děkuju za to, jak velké jsme měli štěstí. Zůstali jsme zdraví, zůstala nám práce, sice starostí nad hlavu, ale žádné skutečně velké trápení nebo tragédie, děti jsou v pořádku a rády na světě, a ani nemají problém učit se na dálku. Nemám hospodu ani hotel, nehraju divadlo, neprovádím cizince po Praze nebo po Českém Krumlově ani neprovozuju tak rizikovou činnost, jako je prodej kávy. Můžu pracovat z obýváku nebo ložnice a nebát se přitom, jaké nesrozumitelné opatření na mě a mou práci zase vláda vymyslí (kromě toho, že omezuje novinářům přístup ke svým tiskovým konferencím). Nemusím sloužit náročné směny v nemocnicích s neustálým rizikem nákazy ani nést tíhu samoty a trápení izolovaných starých lidí v domovech důchodců, kteří už dlouhé měsíce neviděli své blízké.
Mnozí takové štěstí nemají a letos je jich více než obvykle. Nezáleží přitom na schopnostech, píli či odhodlání, stačí mít obyčejnou smůlu. Na podání ruky, na kýchnutí v autobuse, na místo vedle kolegy v závodní jídelně, na povolání, které se neobejde bez osobního kontaktu s jinými lidmi, na nepromyšlené rozhodnutí vlády. Jak se zpívá v jedné písni – bylo tu, není tu, havrani na plotu…
Stačí tak málo. Už zítra může být všechno jinak.
Mince se točí po hraně, chvěje se a naklání, až bez logiky spadne na jednu stranu. Panna, nebo orel? Život, nebo smrt? Opravdu štěstí přeje připraveným? Nebo si smůla prostě bere nazdařbůh, co se jí zlíbí?
II.
Je Štědrý večer. Hustě chumelí, lezavá zima se dere za kabát. Na mostě v těžkém sněhu stojí zoufalý muž a dívá se do hloubky pod sebou, kde hučí studená voda. Skok se mu zdá jako nejlepší řešení zoufalé situace
