Siarhei a Roman na barikádě. Jak pokračuje příběh horníků, zatímco se Bělorusové vracejí do kuchyní
Zatkli ho nedlouho poté, co jsme se potkali na dětském hřišti uprostřed sídliště běloruského města Salihorsk. Siarhei Charkasau je jedním z dvaceti horníků, které se nepodařilo zastrašit.
Ke stávce proti Alexandru Lukašenkovi se v polovině srpna 2020 z 18 tisíc pracovníků opěrného sloupu běloruského hospodářství, podniku Bělaruskalij, přihlásilo šest tisíc horníků. Třetina. „1. září nás zůstalo dvacet,“ pronese bez emocí jeden z těch, kdo neustoupili strachu a policejní síle. Jeho osud sledujeme skoro čtyři měsíce. Z nich jeden a půl strávil za mřížemi.
Se Siarheiem Charkasauem a Ramanem Bandarevcem jsme se potkali 24. srpna v běloruském hornickém městě Salihorsk. Za dost dramatických okolností. Najít je v pozdějších týdnech a měsících bylo těžší – přicházely chaotické zprávy o vyhazovu, soudech, želízkách a věznění.
Teď je Siarhei na druhém konci drátu. „Jste stále v Salihorsku?“ ptám se. A hned se mi vybavuje město, které jsem poprvé v životě viděla letos v létě – odosobněné, průmyslové centrum, bez historie, kolektivní paměti a s téměř nulovým charismatem, zato s poměrně známým fotbalovým klubem Šachtar Salihorsk.
Dříve než v roce 1958 se zde nikdo nenarodil. Předtím tady totiž nebylo nic.
Dnes je místní podnik Bělaruskalij čtvrtým největším producentem draselných hnojiv na světě. A horníci nejpočetnějšími obyvateli panelákových sídlišť, tvořících město.
„Ano,“ odpoví mi Siarhei Charkasau.
Letní pobyt v Bělorusku byl pro zahraniční novináře tak trochu ilegální. Cesta do průmyslového srdce země Salihorsku, kde tehdy bujely revoluční nálady, byla tancem na tom nejtenčím ledě.
Bez akreditace, v převlečení za tetku, s kolegyní fotografkou Ivou Zímovou, která nahradila na letišti zadrženého fotografa Deníku N Gabriela Kuchtu, jsme cestovaly běžným linkovým mikrobusem, tzv. maršrutkou, za odboráři v den, kdy bude jeden z nich