Jaký má smysl vydávat zákazy, které nejde sankcionovat, nikdo je nedodržuje a ani se to nepředpokládá?
Komentář Evy Romancovové: Česká vláda svými chaotickými kroky mrhá posledními zbytky důvěry, pokud jí tedy ještě nějaké zbyly. V oblastech práva, které regulují komplikovaná odvětví našich životů, je nezbytné, aby si lidé brali na pomoc advokáty nebo jiné experty. To ale v žádném případě nesmí platit o opatřeních vydávaných za nouzového stavu. Zde musí být zákazy a příkazy průzračné jako čiré sklo.
V České republice je velmi těžké vybrat si, kterou oblast řešení pandemie kritizovat dříve než ty ostatní. Zaznamenali jsme jeden neoddiskutovatelný úspěch – naše zdravotnictví se zatím nezhroutilo –, nicméně existují silné pochybnosti o tom, že se tak stalo díky vládním opatřením. Viníkem tohoto úspěchu bude spíš obětavost zdravotnického personálu a jeho nezměrná ochota pracovat v těžkých podmínkách a v nevídaném počtu služeb.
Jinak celý postup státu budí dojem jedné dlouhé šňůry nejistoty, nekompetence, neochoty reagovat včas a rázně a naopak velké připravenosti oznamovat pouze dobré zprávy či předčasně rozvolňovat opatření. Jako červená nit se celým rokem táhne neschopnost řídit centrálně to, co stát plánuje a vyhlašuje.
Chybí centrální těleso, které by trvale vyhodnocovalo problémy, dodávalo řešení a vymáhalo jejich uskutečnění. Chybí i centrální osoba, na kterou by si veřejnost mohla, respektive stačila zvyknout a brala ji vážně.
Tedy ne že by
