Notes: FSB a Navalnyj – příběh přesně pro vás, pane Le Carré. Ať je vám země lehká

O špionech a lidech

Ve devětaosmdesáti letech zemřel velmistr špionážního románu John Le Carré. John Le Carré, který prý své první knihy psával do notesů ve vlacích, které ho vozily do práce. Jistě nebyl ani první, ani poslední spisovatel, který si takto počínal. Ale rozdíl bude možná v typu té práce. Leckterý spisovatel píše o prostředí, které zná z první ruky, to je vcelku běžné. Málokterý však z první ruky zná útroby tajných služeb – konkrétně v Le Carrého případě britské MI5 a MI6, kde působil na přelomu 50. a 60. let, během jednoho z vrcholů studené války.

Zemřel John Le Carré a milionům jeho čtenářů, kteří ho po dlouhá léta četli a milovali, nezbývá, než zamáčknout slzu. Žádná nová brilantní kniha nepřijde, leda archivní, z šuplíků vypátraná. Což se třeba stane, kdo ví? Zatím si aspoň můžete přečíst nekrolog zesnulého velikána, který „povýšil špionážní román“; napsal ho pro vás Ladislav Nagy.

A ten mimo jiné připomíná, že Le Carrého „poslední román Agent in the Field se věnuje intrikám ruských tajných služeb“. Mrazivou náhodou se stalo, že tento nekrolog v našich novinách vyšel ve stejný večer jako dlouhý článek s titulkem Za otravou Navalného je tajná ruská jednotka FSB. Bellingcat odhalil špiony, kteří se specializují na chemické zbraně.

Je to hodně znepokojivé čtení. Novičokem otrávený opozičník na výsledky pátrání reagoval těmito slovy: „Vím, kdo mě chtěl zabít. Vím, kde žijí. Vím, kde pracují. Znám jejich skutečná jména. Znám jejich falešná jména. Mám jejich fotografie.“

Nyní je podle Bellingcatu máte i vy.

Biden: potvrzeno

Stalo se to vlastně ještě včera, ale to je jen časový rozdíl: měsíc a půl po amerických prezidentských volbách potvrdili volitelé většinové rozhodnutí voličů a hlavou Spojených států prohlásili Joea Bidena. Stoprocentně jisté to nebylo, ale kdovíjak překvapivé to také není – tato zpráva se očekávala.

Méně předvídatelné a zpravodajsky mnohem výbušnější je ovšem dění v Republikánské straně, která po volbách zažívá krušné časy. Tak krušné, upozorňuje Jana Ciglerová, že se republikánský kongresman ve státě Michigan Paul Mitchell rozhodl dát straně vale a prezidentu Trumpovi vzkázal, ať svému nástupci Bidenovi řádně předá moc. A kdyby jen on! Funkci dokonce složil Trumpův ministr vnitra William Barr. „Dokončím pár věcí a do 23. prosince se sbalím,“ napsal na rozloučenou.

Křivka: stoupá

A platí to hned pro dvě věci: pro reálný graf zachycující vývoj reprodukčního čísla R, který spolu s mnoha dalšími potřebnými informacemi najdete v článku Petra Koubského. Petr si pravidelně dává tu – nelehkou a nevděčnou – práci, aby prošel aktuální zprávy a analýzy o koronaviru a v souhrnu Týden s covidem pro vás vybral to nejdůležitější.

Hlavní sdělení toho nynějšího je jasné; ostatně není to žádné tajemství. Číslo R překročilo kritickou hodnotu a stále stoupá, tudíž vláda zpřísňuje opatření. A činí tak způsobem sobě vlastním. S čímž souvisí ta druhá stoupající křivka: stoupá frustrace a beznaděj v hlavách těch, kterým zmatečná situace citelně škodí. A že jich není málo.

Třeba hospodští, hoteliéři, kavárníci, pivovarníci (mimo mnohé jiné). U některých z nich už pomyslný pohár přetekl tolik, že se vládní nařízení rozhodli hodit přes palubu a prostě nezavřít! „Nemáme co ztratit. Když se neozveme, zavřou nás, když se ozveme, zavřou nás taky,“ vysvětluje provozovatelka teplického pivovaru Monopol. Jiní tak radikální krok – tedy otevřenou vzpouru proti státu – aspoň zatím odmítají, kvůli zodpovědnosti i kvůli obavám z likvidační pokuty. Ale ať už nařízení respektují, nebo je porušují, v jednom se shodují: Meleme z posledního. Více se dočtete v článku Jana Moláčka.

A rovnou si k tomu můžete přidat související rozhovor Jana Pavce s jednou z nejznámějších tváří českého hotelnictví a cestovního ruchu Viliamem Sivkem. Žádné vzdušné zámky nestaví: „Ještě před týdnem jsem si myslel, že díky adventním pobytům nějak přežijeme. Teď nevím. Nevím, do kdy bude zavřeno. Jestli si můžu vzít úvěr. Nám někteří majitelé neodpustili nájemné. Je to bolestivá situace.“ Vysvětluje také, jak bude jím vedená Česká asociace cestovního ruchu jednat s vládou, a proč píše esemesky ministru Havlíčkovi.

Ale ať nekončíme tak pochmurně: stejně jako jsem si jista, vážení čtenáři, že jsou mezi vámi milovníci Johna Le Carrého, jsem rovněž přesvědčena, že se mezi vámi najdou také milovníci Zdeňka Buriana. A že vás takových nejspíš není málo. Pročež zbystřete, tento článek Ivana Adamoviče je právě pro vás: Zapomenuté kresby ilustrátora dobrodružství. Nová kniha plná širší veřejnosti neznámých ilustrací, ale také informací stojí minimálně za prolistování.

Zítra v tištěném Deníku N:

• Začíná velké testování: Kde se hlásit a co čekat
• Kapacity stačí, miliony vakcín k nám dorazí nejdřív v dubnu
• Vlna usmiřování s Izraelem nekončí na Sahaře
• Moje rodina se mnou nemluví. Bojí se nákazy islámem, říká konvertitka
• Komentář: Rozklížený stát a deset měsíců volební kampaně před námi…
• Hrozí nová „tresčí válka“, tentokrát s celou Evropskou unií?
• Zesnulý John Le Carré byl spisovatel, který povýšil špionážní román
• Ve sportu v USA začalo marihuanové rozvolnění

Letem světem

Dnes závěrem jedna delší zastávka v Číně. Umění, obraz společnosti a hlavně obrovsky silná výpověď o lidských právech: to je píseň Siao Ťüan od Tchan Wej-wej známé také jako Sitar Tchan, jedné z dnes nejoblíbenějších čínských zpěvaček.

Siao Ťüan je jedenáctou a závěrečnou skladbou na nové Tchan Wej-wejině desce 3811, která má jedno velmi důležité specifikum: každá z jedenácti písní vypráví příběh jedné čínské ženy. Tchaniny hrdinky jsou neskutečně rozmanité, v jedné písničce se zpívá o negramotné staré paní, v jiné o básnířce z časů slavné dynastie Tchang, v další o svobodné matce, která se snaží uživit děti jako taxikářka.

Také Siao Ťüan je žena. Jenomže je syntézou myriády skutečných žen, které padly za oběť násilí: jméno Siao Ťüan se v Číně často používá ve stejném smyslu jako u nás Oběť: Neznámá nebo jako v angličtině jméno Jane Doe.

Mimořádně povedený text (tady ho najdete v angličtině, tady v čínském originálu) je o to působivější – a otřesnější –, když se do něj promítnou nedávné zprávy: o oblíbené vlogerce Lhamu, kterou exmanžel v přímém přenosu polil benzínem a zapálil, nebo brutální vraždě ženy z východočínské metropole Chang-čou, jejíž tělo manžel rozsekal a odhodil do septiku. A tak dále a tak dále a zdaleka nejen v Číně – koneckonců, také u nás jsme si při nedávném Mezinárodním dni proti násilí na ženách připomínali jména Češek, které už nejsou mezi námi, ačkoli mohly a měly být.

Je to univerzální bolest – a univerzální text. „Naše jména nejsou Siao Ťüan, ten pseudonym je naší poslední obranou. Vídáte nás v bleskových zprávách, na rozmazaných fotkách z místa činu. Tolik energie na to, abyste nás umlčeli… Pěsti, benzín, kyselina sírová, holíte nám hlavy, vysmíváte se, v tichosti nás soudíte. A nakonec nás popisujete takhle: fúrie, megera, děvka, šlapka, čubka, běhna… Vymažte naše jména, zapomeňte na naše bytí. Ta stejná tragédie pořád a pořád dokola. Zamkněte naše těla, uřízněte jazyky, spláchněte nás do stoky, ze svatebního lože rovnou pod hladinu. Nacpi mi tělo dovnitř kufru, nebo do mrazáku na svém balkoně. Poblíž školy, továrny nebo rušné ulice: to krásné místo, který vybral náš milovaný…“

Píseň Siao Ťüan letí čínským internetem jako blesk, s ní spjatý hashtag nasbíral na sociální síti Weibo přes 330 milionů zhlédnutí a přes 100 tisíc diskusních příspěvků. „Aby se společnost zlepšila, je třeba nechat znít statečné hlasy,“ stojí v jednom z nich.

Zrovna tento hlas vskutku stojí za to; byla by náramná škoda, kdyby se nenesl také naší zemí. Doporučuji tuto verzi z živého vystoupení.