Několik poznámek k výzkumu, podle něhož řada Čechů nechce „bránit vlast“
Analýza Jana Wirnitzera: Polovina Čechů by byla ochotná aktivně se zapojit do obrany země v případě vojenského napadení, 37 % rozhodně ne či spíše ne a 12 % obyvatel neví, říká výzkum, který před několika dny zveřejnilo ministerstvo obrany. Je to málo? Je to hodně? Pokusme se čísla, která Deník N mohl prostudovat, interpretovat.
Otázka, která poutá nejvíc pozornosti, zněla takto: „Byl byste ochoten (byla byste ochotna) se aktivně zapojit do případné obrany České republiky v případě vojenského napadení?“
Jednapadesát procent pro rozhodně či spíše ano zní jako varovně málo a nabíjí kritikům, že dříve to bylo lepší, dokonce i za komunistů, a panečku, za mobilizace v osmatřicátém, to bylo něco.
Připomeňme si letmo (prezentace je zde) další závěry výzkumu: že se případná branná povinnost vztahuje na všechny dospělé do šedesáti, ví mírně nadpoloviční část obyvatel. Dvě třetiny lidí (muži častěji než ženy, starší častěji než mladí) soudí, že by se do obrany vedle profesionálních vojáků měli zapojit i ostatní občané. Rozdíl v ochotě zapojit se do obrany je výrazný mezi muži (64 % ano) a ženami (38 % ano). Povinnou vojnu jako způsob zajištění přípravy obyvatel zmiňuje 11 % lidí.
A tady se sluší říci, že bez pokusu kriticky ta čísla vyhodnotit jsou veřejnosti k ničemu.
Deník N dotazem na ministerstvu obrany zjistil, že
