„Mohla jsem být mrtvá.“ „Ale nejsi, takže ok.“ Výzkum české bioložky v džungli je chvílemi jako dobrodružný román
Mezi mačetami, čarodějnicemi i na jeřábu v džungli. Terénní bioložka a ekoložka Kateřina Sam vypráví, jak divoce může vypadat terénní část obrovského mezinárodního výzkumu. Na stromy v Pošumaví a eukalypty v Austrálii lepila housenky z dětské plastelíny. V Japonsku chodila do lesa v kalhotách s rolničkami, aby zaplašila medvědy. V tropickém pralese Papuy Nové Guineje ručně sundávala z kmenů mravence. A taky zažila několik přepadení – dva dny například utíkala sama se svázanýma rukama pralesem pro pomoc. Zkoumá, jaký by byl svět bez predátorů. Někdy je to úmorná práce a piplačka, jindy velké dobrodružství.
Co se stane, když necháte strom napospas housenkám a všem dalším tvorům, kteří ho okusují a ožírají jeho listí? Jaký rozdíl bude, když žravým housenkám poskytnete nenadálou umělou ochranu třeba jen před netopýry nebo mravenci, ale už ne před pavouky? A v čem to bude jiné v Japonsku a v čem v Austrálii?
Přesně to už roky se svým týmem zkoumá bioložka z Biologického centra Akademie věd ČR a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Kateřina Sam. Jak reagují stromy, když se eliminují přirození predátoři tvorů, kteří se živí jejich listím, sleduje momentálně v šesti lokalitách (v Japonsku, Číně, Malajsii, Papui Nové Guineji a na dvou místech v Austrálii) a v různých ekosystémech.
…a pak očíslujeme listy
Pokouším se představit si, jak výzkumníci zamezí predátorům dosáhnout na strom. Ptákům a netopýrům v tom zabrání síť, ale mravencům? „Používáme lepidlo Tanglefoot jako mechanickou zábranu, možná jste to někdy viděla v hobby krámech. Strašně lepivý krém, registrovanou značku má přímo jedna americká společnost, sehnali jsme něco podobného i v Česku, nakupujeme to po velkých barelech a natíráme tím kmeny stromů,“ vysvětluje Kateřina Sam.
Ale co ti mravenci, kteří už na stromě jsou?
„Ty sundáme předtím.“
V každé lokalitě výzkumníci označí 640 testovacích stromů, spíš mladších, přibližně tři metry vysokých a pokud možno štíhlých, aby mohli do koruny uvázat lanko, stáhnout ji k zemi, stromek ohnout a lanko někde přivázat, aby si usnadnili přístup k „česání“ hmyzu.
„Pod strom dáme moskytiéru nebo častěji velké bílé plátno. Sklepeme na něj, co se dá, ale zbytek obíráme ručně, všechen hmyz ve všech stadiích vývoje až do posledního mravence.“
Text, který právě čtete, přinášíme díky spolupráci s Magazínem vysokých škol Universitas a Nocí vědců.
Lenka Vrtišková Nejezchlebová představuje české držitele prestižních ERC grantů.
Pak ještě prozkoumají, jestli v kmeni není nějaké skryté hnízdo nebo chodbičky. „No a pak už jen očíslujeme listy.“
Očíslují listy? Všechny? „Všechny ne, z každého stromu asi padesát, takže šest set čtyřicet krát padesát,“ říká Kateřina. A když vidí můj úžas, dodává. „Ano, je to hrozná, příšerná práce, ale velmi důležitá.“
Nekontrolované ožírání
Mnohé jiné studie, které se zabývají „herbivorním pokusem“, jsou totiž podle ní špatně postavené, čerpají jen z odhadů.
„Člověk přijde ke sledovanému stromu, od oka odhadne, kolik je sežráno, a posbírá nějaké okousané listí. V té chvíli ale nevidí listy, které housenky sežraly úplně, nijak to neměří, je to celé jen odhad. My listy číslujeme, abychom
