Slunce prchá a slepice kdákají: Máui se plíží pro oheň
S koncem roku a Vánoci přichází čas oddechu – dokonce i s koncem takového roku, jako je ten letošní. Deník N pro vás do svátečních dní přichystal pětici právě takových oddechových vyprávění. Vycházejí z pradávných mýtů a legend a provedou vás po celém světě, protože každé pochází z jiného světadílu. Poslední, novoroční příběh vás zavede do Oceánie přímo na Havajské ostrovy, jako příslib návratu slunce a tepla. A víte, že když chcete ukrást oheň, nemusíte si dát orlem klovat játra? Vyrazte radši za slepicemi. Ale nepodceňte je: jsou zpupné a vychytralé.
Přistupte blíž, ať se v tom chladném zimním dni ohřejete! Slunce pořád visí nízko, pořád je bledé a skoupé na svit, ale oheň přívětivě plápolá a praská a láká do horké náruče, zahání chlad i hlad a uhlazuje život. Cítíte, jak jeho teplo laská ledové nohy, jak v žaludku hřeje horký čaj? Nemít oheň, být odkázán jen na to slabé zimní slunce – brrr, stačí představit si to, a srdce mrzne hrůzou!
Jakpak by se lidem vedlo, nebýt ohně? A nebýt hrdinů, kteří pro lidstvo oheň uloupili a trpěli přitom velkými nesnázemi, ba i život riskovali? Třeba takový Prometheus, který přelstil olympské bohy a zaplatil za to (mnoha) svými játry, to byl panečku hrdina! Obelstít samotného Dia a okrást Olymp, toť vpravdě úctyhodný výkon.
Ale co teprve postavit se slepicím a jejich pečeným banánům? Kolik smělosti si žádá čelit popuzenému kdákotu a změřit vlastní šibalství se slepičími úskoky? A nejen to: také polapit všech šestnáct nohou Slunce a donutit ho, aby bylo lidem po vůli?
Vězte, že to všechno a ještě mnohem víc dokázal Máui, slavný tichomořský hrdina, občas polobůh a vždycky šibal, vládce nad kouzly i nad šprýmy, vítěz nad obludami a někdy i sám obluda, ochránce lidí i uličník, který si z nich k smrti rád utahuje.
Dobrá, ale co s tím propána mají společného ty rozkdákané slepice? To bylo tak:
„Fuj!“ ulevil si jednou ráno Máui a zhnuseně vyplivl rozžvýkaný kus kokosového ořechu.
Matka Hina na něj káravě pohlédla, ale Máui nebyl k zastavení. „Mám už toho akorát tak dost,“ láteřil, „cpát si břich věčně jen ovocem a zeleninou! Aťsi jsou sladké, aťsi jsou
