O lásce až za hrob u nářkem zbořené Velké čínské zdi
S koncem roku a Vánoci přichází čas oddechu – dokonce i s koncem takového roku, jako je ten letošní. Deník N pro vás do svátečních dní přichystal pětici právě takových oddechových vyprávění. Vycházejí z pradávných mýtů a legend a provedou vás po celém světě, protože každé pochází z jiného světadílu. Do třetice navštívíme Asii, kde na nás čeká jedna ze čtyř nejslavnějších legend Číny. Je to příběh o věrné lásce a o statečné ženě, která svým nářkem strhla Velkou čínskou zeď a přemohla krutého císaře. Příběh paní Meng Ťiang.
Ledový vítr zavyl, rozrazil okno a vtrhl do temné místnosti. Paní Meng Ťiang vyděšeně otevřela oči.
Tma byla pryč a ložnice zářila mrazivým svitem zimního měsíce. Paní Meng by mohla rozpoznat všechno, kdyby o to stála. Lakovaný toaletní stolek s pudry a hřebeny v rohu pod oknem, velký kufr na ukládání šatstva naproti, své chvějící se nohy pod pokrývkou. Kdyby o to stála – protože ona nic z toho neviděla. Jediné, co měla před očima, byl její nadevše milovaný manžel. A příšerný sen, z něhož se právě probudila.
Ne, ona nikdy nezapomene na den, kdy ho poprvé uviděla, svého Wan Čchi-lianga, vyčerpaného, se ztrhanou tváří a prostě oblečeného, a přece tak vznešeného, moudrého a krásného! Hledal úkryt mezi stromy v zadní zahradě jejich rodinného sídla, hned vedle jezírka, kam se jako dívka chodívala koupat. Spatřili se, když sňala šat a vstoupila do vody, a co přišlo pak, nešlo odestát: viděl její nahé tělo a to už žádný jiný nesmí, v lásce je spojila Nebesa.
Její Wan Čchi-liang, na horečném útěku před úřady, které po celé zemi sklízely jinochy i muže v nejlepším věku a posílaly je daleko na hranici stavět císařovu Velkou zeď. Nemilosrdná dřina si nevybírala, spolkla každého, siláka změnila na zlomený stín, mladíka na starce, živého na mrtvého. Wan Čchi-liang chtěl žít, a tak utíkal bez oddechu. Dokud se nezastavil v zahradě s jezírkem.
Chtěli spolu zůstat napořád, spojení hlubokou manželskou oddaností. Ale tři dny poté, co sfoukli rudé svatební svíce a ulehli společně na lože, vpadli do domu biřici. A vytrhli muže z ženiných křečovitě sevřených rukou.
Uplynul rok, předlouhý rok, a paní Meng o osudu svého muže neměla sebemenší zprávu. Toť se ví, že nedokázala přijít na jiné myšlenky, trápila se a chřadla. Ale snažila se si nezoufat. Vrátí se ke mně, ujišťovala se pořád dokola, je silný a přežije a vrátí se ke mně, protože jak bych bez něj mohla přežít já?
Jenomže teď ten strašný sen! Vítr v ložnici skučí, zebe a žene před sebou vír sněhových vloček v bledém měsíčním světle, ale paní Meng je daleko odtud, zpátky v noční můře. Vidí výhrůžnou